Facka je stopka, konec výchovy

Ředitel pražské základní školy dal v dubnu tohoto roku facku svému žákovi, který na něho měl být vulgární. Případ řešila Česká školní inspekce, o ředitelově setrvání ve funkci měla rozhodnout radnice příslušné městské části, nakonec ale ředitel překvapivě odstoupil dobrovolně. Není to první medializovaný případ učitelské facky – další z nedávné doby se dají najít na serveru Youtube i v archivech novin. Každopádně tato letošní stvořila obsáhlou hysterickou debatu, zda ještě dnes ve výchově má co dělat fyzický trest, nebo ne.

Pro někoho je nepředstavitelné na dítě vůbec sáhnout, jiný z facky nebo rány přes zadek neštěstí nedělá. Debata je vyhrocená oběma směry a míra souhlasu se liší v jediném bodě: smí se k tomuto prostředku uchýlit někdo jiný než vlastní rodina? A smí se k němu uchýlit vlastní rodina? Zajímavější jsou přitom jiná témata, která debata odhalila: jaké je dnes postavení učitele (vychovatele), rodiče a žáka? Vědí třeba vlastně rodiče, co od školy chtějí? V Salonu Týdeníku Echo diskutují šéfredaktor serveru pro základní a střední školy Česká škola a tvůrce školské politiky pirátské strany Jan Wagner, školní psycholožka Olga Kučerová, vychovatel Výchovného ústavu Klíčov Kryštof Velčovský a vysokoškolský pedagog a literární kritik a editor Petr Šrámek. Všichni hosté Salonu jsou rodiči.

Načněme téma tak, jak se nám v souvislosti s případem propírané ředitelské facky nabízí: je škoda každé rány, která padne vedle?

Šrámek: Fackou autoritu nelze nabýt, naopak se jí dá ztratit. To, co se učitel snaží budovat, nebo jak se snaží působit, to se jedním okamžikem dá totálně zvrátit. Facka, bez ohledu na tento konkrétní případ, je stopka, konec výchovného procesu. Při ní dialog končí, následuje už jen ta facka. S ní končí chuť pokračovat ve vztahu učitel a žák, protože přirozená autorita přišla vniveč a nastoupil mocenský prvek.

Je fackou vztah učitele a žáka skončen jen pro ten okamžik, nebo napořád?

Šrámek: Obávám se, že náhrada nebo restaurace jejich vztahu je dlouhodobá a pro ně dva možná nadlouho zbořená. Ale nenašel jsem napoprvé správné slovo, pokusím se svou předešlou úvahu přeformulovat. Facka je to konec učitelovy chuti nadále vzdělávat žáka. Takto formulované to nezní definitivně. Chuť se může vrátit, ale do té doby je to konec chuti: je to nechuť. A tu vlastně Komenský označoval jako jed ve vzdělávání žáka. Jakmile dojde chuť, dojde všechno. Tak bych to řekl.

Velčovský: V kontextu toho, co říkáte, je škoda, kdyby měl kantor ze situace nebo případně ze školy odejít, protože nemá jak dojít ke katarzi jeho vztahu s žákem. Kdyby zůstal, bylo by možné jejich vztahu dokonce nějakou hodnotu přidat, posunout vztah o krok dál. Učitel se omluví, vyjasní si s žákem pozice a kolektivu prospěje, když uvidí učitelovu slabost a jak s ní dál zachází.

Více čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.