Z EU odešlo jen Alžírsko, Grónsko a dvě zámořská území Francie
Právo vystoupit z EU
NOVÉ
1
Právo vystoupit z Evropské unie výslovně zakotvila poprvé až lisabonská smlouva (LS), platná od prosince 2009. Tohoto práva zatím žádný stát nevyužil, referenda o unijních otázkách ale již pořádala řada států. Ve čtvrtek 23. června budou hlasovat o setrvání v unii Britové.
Lisabonská smlouva stanovuje, že země, která se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. EU pak uzavře s touto zemí dohodu o podmínkách jejího vystoupení, s přihlédnutím k jeho budoucím vztahům s unií. Tuto smlouvu schvaluje Rada kvalifikovanou většinou po souhlasu Evropského parlamentu.
Čtěte také: Strašení brexitem: přijde demise Camerona, chaos a ekonomické potíže
Odpůrci brexitu manipulují, průzkumy jsou součástí hry, zní z Klausova institutu
Brexit nebude a smrt Coxové to neovlivní, tvrdí Václav Klaus ml.
Z Evropských společenství (ES; předchůdce EU) vystoupily:
- Alžírsko – v roce 1962, když získalo nezávislost na Francii; s ní bylo členem ES od jeho vzniku v lednu 1958.
- Grónsko – k 1. únoru 1985 vystoupilo z ES poté, co si to voliči odhlasovali v referendu v roce 1982; v březnu 1984 o tom ES s Grónskem podepsala zvláštní smlouvu; tento ostrov se stal členem ES jako součást Dánska v lednu 1973, ale v roce 1979 získal vnitřní samosprávu.
- souostroví Saint-Pierre a Miquelon – v roce 1985 se z členského území EU stalo přidruženým zámořským územím poté, co v rámci Francie přestalo být jejím departementem a stalo se jejím zámořským společenstvím.
- ostrov Svatého Bartoloměje, francouzské zámořské území v Karibském moři – vystoupil z EU k 1. lednu 2012, když jako první využil pravidla nově definovaného v LS, jež zámořským departmentům možnost vystoupení z EU administrativně usnadňuje; ostrov Svatého Bartoloměje (francouzsky Saint-Barthélemy) se stal přidruženým územím EU.
Členství s výjimkami
Británie se členem ES stala v lednu 1973, kdy v zemi vládli konzervativci. V říjnu 1974 ale volby vyhrála Labouristická strana, která voličům slíbila revidovat britské podmínky členství v ES. Následující rok 5. června se tak v Británii uskutečnilo referendum o setrvání v ES, v němž se pro vyslovilo 67,2 procenta hlasujících, volební účast činila 64,5 procenta.
Referenda o unijních otázkách:
- o vlastním vstupu do unie: kladně se občané vyslovili v roce 1972 v Irsku a Dánsku, v roce 1994 v Rakousku, Finsku a Švédsku, v roce 2003 na Maltě, ve Slovinsku, Maďarsku, Litvě, Slovensku, Polsku, České republice, Estonsku a Lotyšsku a v roce 2012 v Chorvatsku. Dvakrát přistoupení k EU odmítli Norové – v září 1972 a v listopadu 1994.
- o vstupu nových členů: Francouzi schvalovali v referendu v dubnu 1972 rozšíření ES o Británii, Irsko, Dánsko a Norsko.
- o smlouvách reformujících EU (dříve ES): o Jednotném evropském aktu hlasovali Dánové (1986) a Irové (1987) – obě země kladně; o maastrichtské smlouvě hlasovali kladně v roce 1992 Francouzi a Irové, ale Dánové ji schválili až napodruhé v roce 1993; o amsterdamské smlouvě se konal plebiscit v roce 1998 v Dánsku a Irsku (oba kladné); niceskou smlouvu Irové nejprve v roce 2001 odmítli, v roce 2002 ji schválili; lisabonskou smlouvu schválili Irové také až napodruhé (2009); pakt rozpočtové disciplíny v referendu Irsko v květnu 2012 schválilo.
Evropskou ústavu, která nakonec skončila v koši, v roce 2005 schválili Španělé a Lucemburčané, ale Francouzi a Nizozemci ji týž rok odmítli.
- o přijetí eura: dvě země euro v referendu odmítly – Dánsko v září 2000 a Švédsko v září 2003.
Několik referend o unijních otázkách pořádalo Švýcarsko, které není členem EU, ale spolupracuje s ní na základě bilaterálních smluv. Švýcaři schválili v referendu například ekonomické dohody s EU (v roce 2000), rozšíření dohody s EU o volném pohybu osob na deset nových členů (v roce 2005) či přistoupení k schengenskému prostoru (v roce 2005). Odmítli ale zapojit se do Evropského hospodářského prostoru (EHP) v roce 1992 či zahájit jednání o vstupu do EU (v roce 2001).
