Svobodná volba ve školství
Vzdělávání
1
Jednou z nejčastějších výtek při lamentování nad stavem vzdělávací politiky v naší zemi je neexistence společenské a politické shody na jejích základních bodech. Toto vysvětlení ale podle mého přesvědčení není zcela výstižné. Jistě je pravda, že česká vzdělávací politika v mnoha ohledech selhává, jak dosvědčují trendy výzkumů PISA. V řadě případů jde ale spíše o problém implementace, respektive schopnosti státu, krajů a obcí realizovat rozhodnutí na školách.
Naopak řada základních principů vzdělávací politiky je dlouhodobě a až překvapivě všeobecně akceptována. Nejdůležitějším se zdá být princip svobodné volby školy.
Dotáhnout to do konce
Možnost vybrat dítěti v principu jakoukoli školu bez ohledu na adresu bydliště a bez jakéhokoli úředního povolování není vlastně zcela samozřejmá věc, v mnoha zemích v tomto rozsahu dodnes není možná. Jako s mnoha jinými věcmi v českém vzdělávání, i zde však chybí dotažení principu do praktického a uživatelsky přívětivého konce. Souběžně se svobodnou volbou školy totiž existuje dlouhodobá diskriminace soukromých škol. Ty přitom představují kromě jiného platformu pro inovace ve vzdělávání, nové pedagogické směry a alternativy, které řada rodičů vyhledává.
Soukromá základní nebo střední škola získává na žáka obvykle pouze část platby na provozní náklady ve srovnání se školou veřejnou. Méně viditelná, avšak svým způsobem ještě citelnější je úřední šikana a předpojatost při povolování nových soukromých škol. Zejména kraje, které jsou zřizovateli veřejných středních škol, se snaží bránit vzniku konkurence. Ve výsledku ovšem nejde o diskriminaci škol, ale rodičů a dětí.
Odborářské sny o financování
Vezměme proto princip svobodné volby školy vážně! Měli bychom tedy – místo realizace letitého odborářského snu o financování na třídu, jehož určitou podobu připravuje současná vláda – přemýšlet o systému, kde peníze na provozní náklady prostě následují žáka v rovné sazbě podle typu školy a oboru, ať se zapíše do jakékoli školy. (Investice a další institucionální náklady by přirozeně zůstaly věcí zřizovatele.) Srovnatelného efektu by se případně dalo dosáhnout významnými daňovými úlevami na školné v soukromých školách; některé země OECD dokonce oba prvky kombinují.
Peníze mají následovat žáka, a není důležité, zda je škola veřejná, nebo soukromá, ale zda dobře učí. Vyřešili bychom tím celou řadu problémů, které se v českém vzdělávání kupí.
Posílit hlas rodičů
Navíc bychom otevřeli nové možnosti. Představme si efekt, jaký by tento přístup mohl mít pro pozdvižení pedagogické profese a otevření nových kariérních perspektiv učitelům (nadaný učitel může snadněji založit vlastní školu), nebo třeba pro rozvoj venkovských oblastí a přilákání vzdělaných lidí do odlehlejších regionů (soukromé školy mohou být atraktivním a přitom sociálně velmi odpovědným a užitečným podnikáním).
A nastolení elementární rovnosti přístupu k rodičům a dětem ve financování vzdělávání by mělo ještě jeden významný efekt: Posílili bychom tak hlas rodičů jako rozhodujících, ale často přehlížených aktérů ve vzdělávání.
