Nehažme seniory do jednoho pytle. Stáří není handicap

O postavení seniorů v naší společnosti i řešení praktických problémů, které jejich život doprovázejí, se dnes debatovalo na semináři „Aktivní věk, aneb nestárni blbě“. Je mi ctí, že jsem mohla převzít záštitu právě nad tímto seminářem, jehož téma je mi velmi blízké a navíc pro celou společnost velmi aktuální.

Všichni víme, že česká společnost stárne. A nejen česká – společnost stárne i v dalších vyspělých zemích Evropy. Tam, kde vládnou zodpovědné vlády, se s přibývajícím počtem seniorů vyrovnávají lépe, než tam, kde vládnou vlády méně zodpovědné, které řešení problémů spojených se stárnutím populace nechávají na své nástupce.

Jedno chci říct ale jasně. Stáří není handicap. Je to přirozená součást lidského života. Úkolem státu je vytvořit lidem v penzi takové podmínky, které jim umožní strávit klidný a důstojný podzim života. A to takovým způsobem, který vyhovuje jejich konkrétním potřebám. Někdo má štěstí, zdraví mu slouží i v pokročilejším věku a chce a může žít aktivním životem. Jiní takové štěstí nemají a potřebují kvalitní zdravotní a především sociální služby, které jim pomohou se s danými omezeními co nejlépe vyrovnat.

Proto se mi v obecné rovině nelíbí návrhy, které seniory házejí – a odpusťte mi to vyjádření – do jednoho pytle. Každý starší člověk má své vlastní potřeby a možnosti. V této souvislosti chci upozornit na právě vznikající zákon o sociálním bydlení. Jeho přesnou podobu ještě neznáme, prvotní zprávy z Ministerstva práce a sociálních věcí i zveřejněná Koncepce sociálního bydlení ve mně ale budí určité znepokojení.

Zákon má pomoci lidem v bytové nouzi, což je cíl správný a potřebný. A to zejména pro seniory, které vysoké náklady na bydlení a energie často ženou do chudoby. Otázka ale je, jak se vláda chce vyrovnat s různými potřebami jednotlivých skupin obyvatel a zda je vůbec možné takové řešení nalézt v jedné legislativní normě. Bytovou nouzí jsou totiž vedle seniorů ohroženy i mladé rodiny, maminky samoživitelky, ale také skupiny nepřizpůsobivých obyvatel v problematických lokalitách, lidé opouštějící věznice či bezdomovci.

Zcela nepřijatelný by pro mě proto byl model sociálního bydlení, který by sice seniorům nabízel levné sociální byty, současně ale seniory vyháněl do izolovaných domů spolu s dalšími klienty sociálního systému, kteří mají potřeby úplně jiné.

Stát musí vytvořit takový systém, který starším lidem umožní se státní podporou zůstat tam, kde jsou zvyklí. A současně rozšiřoval síť speciálních zařízení pro ty seniory, kteří již samostatného života schopní nejsou.

Tímto směrem by se dle mého názoru měly ubírat změny systému, takové změny se budu snažit připravit nebo podpořit. Vítám, že aktivity, které byly na semináři představeny, vznikly aktivním přístupem nadšených lidí z odborné a občanské společnosti. Za to jim patří velký dík. Za sebe slibuji, že se tématu budu právě s ohledem na naše seniory pečlivě zabývat.