Dienstbier vykope příkop mezi chudými Romy a Neromy
1
Nejúspěšnější v Evropě. Takové superlativy se dobře poslouchají a Češi si je zřejmě zaslouží sociálním systémem. Vzorný systém sociální pomoci je však ohrožen. Konflikt o modelu na podporu Romů ukázal, že se ministr Jiří Dienstbier snaží změnit dosud tak efektivní sociální filozofii českého státu.
Nikdy nemá velký smysl plakat nad rozlitým mlékem, jenže teď vlastně už nic jiného nezbývá. Ministr Dienstbier v dubnu rozhodl, že se zbaví Martina Šimáčka, šéfa Agentury pro sociální začleňován, která měla v první řadě na starost integraci Romů do společnosti. Od té doby za ním odešly desítky spolupracovníků, což ministrovi zase tolik nevadí, protože chce změnit dosavadní přístup k Romům.
Hloubce sporu nelze porozumět bez návratu k úplnému začátku polistopadového sociálního systému. Česko dnes v sociologických studiích patří za unikátní příklad, že je možné zvládnout transformaci ke kapitalismu bez dvouciferné nezaměstnanosti a bez dramatického zvětšování příjmových a majetkových rozměrů. Střídmý a efektivní sociální systém si asi nikdo nebude spojovat se jménem někdejšího premiéra Václava Klause, v každém případě ho po něm převzaly všechny pozdější levicové i pravicové vlády. Pravice se snažila jeho výkony snížit, levice naopak vymýšlela větší výdaje, a proto je dnes v Česku vedle Německa nejnižší nezaměstnanost a úplně nejmenší počet chudých.
Zavírání nůžek
Systém se přitom stále zlepšuje. Zpočátku zabránil, aby se do chudoby propadaly celé společenské vrstvy, což tehdy bylo v postkomunistických státech běžné. Ještě po krizi roku 1999 se potápěly regiony a míra nezaměstnanosti nejvíce postižených severních Čech a Severní Moravy byla pětkrát vyšší než v Praze a třikrát vyšší než v Brně. Nůžky se od té doby zavírají a nezaměstnanost v Mostě či Karviné není ani trojnásobná proti Praze, ani dvojnásobná proti moravské metropoli.
Integrace do nové kapitalistické společnosti se jen v malé míře podařila u Romů a značná část jich v nových kapitalistických podmínkách upadla do chudoby. Samotné dávky v hmotné nouzi nahoru nepomohou, v dobách krize se Romové stali dokonce protagonisty tzv. vyloučených ghett, kde žijí lidé závislí na dávkách odděleně od většinové společnosti. Překonat propast se stalo úkolem sociálního státu, kterému se to zpočátku nedařilo, protože přišel o možnost přímo zasahovat do poměrů měst či krajů, kde ghetta vznikají. Účinný recept našel až vytvořením Agentury pro sociální začleňování, která byla výsadkem sociálního státu v obcích s největšími problémy. Její „agenti“ se naučili spolupracovat se samosprávami, kterým vysvětlili, že nejde o pomoc Romům, ale všem, kdo mají vážné existenční potíže. To akceptovali starostové i jejich voliči, první projekty přinesly výsledky a díky tomu získala agentura příslib deseti miliard z evropských fondů.
Mapování ghett však přineslo i vedlejší negativní účinky, protože se jich stále víc dostávalo do podvědomí široké veřejnosti a přitom se do stejných poměrů propadalo během krize stále víc lidí. Dnes se odhaduje počet obyvatelů ghett na sto tisíc, přitom dvě třetiny mají být Romové. Konflikty mezi chudými „bílými“ a Romy vedly k rasovým konfliktům, kdy se Romům vyčítalo zneužívání sociálních dávek. Část expertů v tom viděla selhání vládní politiky, která chtěla prostředky sociálního státu vyřešit problém národnostní menšiny.
Přehrady napříč společností
Tento názor převládl v Dienstbierově okolí. Šimáček musel skončit a ministr rozhodl, že dávky napříště nepůjdou na pomoc „vyloučeným lokalitám“ definovaným podle obecných parametrů, ale nejdříve se zjistí, kdo je Rom, a ten potom bude mít nárok. Uvítali to sami Romové, například vlivný Karel Holomek v deníku Právo, podle kterého bývalí pracovníci agentury „jen těžko vysvětlí, proč ze 73 zaměstnanců agentury byl zaměstnán jen jediný Rom, k tomu ještě dosti nezkušený, který se sám dokonce ani za Roma nepokládal“. Proto prý agentura nezískala důvěru značné části romských komunit a nemohla jim pomoci.
Dnes se po prvních nejistých krocích Dienstbierovy administrativy zdá, že odchod Šimáčka byl ztrátou. Jeho lidé zřejmě uskutečnili něco jako kvadraturu kruhu, když dokázali zařídit investice na pomoc Romům, která přitom jako pomoc Romům nevypadala a bílým Čechům tedy nevadila. Tím našli cestu, jak také Romy integrovat do tuzemského sociálního systému.
Dienstbierova cesta je riskantní, protože Romy z mantinelů sociálního státu vyčleňuje a rozdává podporu na základě nevyzkoušeného národnostního klíče. Tím odděluje menšinu od většinové společnosti, protože Romové nebudou mít důvod k začlenění a většinová společnost je bude přijímat, jen když přinesou dotace. K segregaci vláda přispívá i podporou praktických škol, kde se prý děti z menšinového prostředí „budou cítit lépe“. Protiromsky zaměřeným Čechům možná ještě šlo vysvětlit, že Romové dostávají stejné dávky jako „bílí“, přímou podporu romské menšině však budou hodnotit jednoznačně.
Hlavním rysem nové romské politiky je však změna úspěšného sociálního modelu. Je možné, že speciální ohledy podle národnostního klíče budou motivovat jiné skupiny, třeba starší muže nad padesát s neocenitelnými zkušenostmi, k vynucení „kapesného“ bez ohledu na sociální potřebnost. Jisté je, že pak už Česko sociálním premiantem Evropy nebude.
