Nebezpečná koncepce sociálního bydlení

Současná vláda přišla s novou a velmi nebezpečnou koncepcí sociálního bydlení. V připomínkovém řízení je už dokonce konkrétní návrh zákona. Nárok na sociální bydlení má mít podle připravované normy ten, jehož náklady na bydlení budou přesahovat alespoň 40 % jeho příjmů a zároveň, pokud po odečtení nákladů na bydlení jeho příjem nepřesáhne 1,6 životního minima. Ze sociálního bydlení se tak má stát nároková věc, která rozšíří skupinu občanů závislých na státu, namísto toho, aby to byl institut dočasné pomoci pro lidi ve skutečné nouzi. Nárok na byt bude mít podobné množství lidí, které dnes čerpá příspěvek na bydlení, odhadem asi 600 tis. lidí.

Na tomto návrhu je patrný rozdíl mezi socialistickým přístupem ke společnosti a odpovědnou sociální politikou. Odpovědná politika se snaží vytvářet podmínky pro to, aby se lidé v nouzi co nejrychleji postavili na vlastní nohy a spoléhali zejména sami na sebe. Vždyť i o tom byla privatizace bytového fondu v mnoha městech a obcích, která měla – mimo jiné – přivést uživatele těchto bytů k vlastní nezávislosti a odpovědnosti za svůj život.

Nová koncepce sociálního bydlení jde přesně opačným směrem. Znovu předpokládá povinný veřejný bytový fond (ve vlastnictví obcí), který se bude přidělovat ze „sociálních“ důvodů na základě výše příjmů. Z odpovědnosti jednotlivce zajistit si bydlení se tak stává nový nárok na bydlení. Stejně, jako si stát vypěstoval svým přebujelým sociálním systémem skupinu lidí, kteří jsou celoživotně závislí na sociálních dávkách, tak si nově vytváří další skupinu lidí závislých na státních bytech. Proč by se měli lidé snažit o sebe postarat? V případě, že budou mít stále náklady na bydlení ve výši 40 % svých příjmů, budou mít bydlení navždy.

A protože povinné procento z bytového fondu obcí určené na sociální byty bude brzy obsazeno, zvýší se tlak na dostupnost nových sociálních bytů. A skupina závislých se bude zvětšovat. A kdo to zaplatí? Daňový poplatník má přeci peněz dost, obzvláště ten, který si dovolil mít vlastní bydlení a vedle všech možných daní platí svědomitě i daň z nemovitosti.

Sociální bydlení by se mělo především vyznačovat účelovostí, individuálním posuzováním a zejména dočasností. Za sociální bydlení se dá považovat např. bydlení pro seniory, kteří v místě potřebují sociální službu, bydlení pro děti, které právě vyšly z dětských domovů, azylové bydlení apod. Sociální bydlení by v žádném případě nemělo být trvalým a nárokovým bydlením pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. V opačném případě si vychováme novou generaci závislých a nesoběstačných. A k tomu vede návrh z pera ministryně Marksové –Tominové.