Jaká je cena za Afričanku v rámečku?
Holandská turistka ve středních letech vyrazí na jih Etiopie, aby fotila ženy z etnika Mursi proslulé tím, že si do spodního rtu na ozdobu dávají objemné disky. Hejlovské vyprávění Evropanky, která špatnou angličtinou peskuje děti za to, že jí neděkují za bankovky minimální hodnoty, je v dokumentu Framing the Other (volně přeloženo Dát si je za rámeček) zajímavě konfrontováno s postřehy obdobně staré a velmi pragmatické Afričanky. Ta se každý den stává i se sousedy na půl hodiny placenou fotomodelkou, aniž by vytáhla paty ze své vesnice.
Obě ženy jsou na konci spokojené, že dosáhly svého (snímků resp. peněz), a zároveň si obě v sobě nesou hořkost z toho, že mezicivilizační dialog se proměnil pouze v ustavičné handrkování o pár etiopských birrů.
V rozvojovém světě každý turista brzy zjistí, že fotit lidi kvalitně a tak, aby je neurazil, je kumšt. Jde to decentně z dálky pomocí zoomu, ale obrázky pak nejsou dostatečně jasné nebo je na nich příliš osob obrácených zády. Můžete poprosit každého o svolení, ale tím se ztrácí ze snímků přirozenost. Takový indický trh lze nasnímat také „záškodnicky“, ale na to většina turistů nemá kvůli pochopitelným rozezleným reakcím fotografovaných odvahu. Stačí si představit, jak by reagovaly prodavačky českého supermarketu, kdyby jim při jejich normální práci strkal objektiv pod nos třeba Ind v turbanu.
Proto se nejsnazší cestou k pořízení dobrých záběrů zdá organizovaný výlet. Bohužel ten připomíná lidské safari. Takto jsem navštívil indiánskou vesnici v peruánské Amazonii nedaleko Iquitosu. Když jsem přijel, přítomní stáhli trička, nasadili čelenky z peří a začali hopsat. Praštilo mě do očí, jak si při tomto údajně tradičním tanci jedna dívka stále zakrývala nahá ňadra. To je pak člověku stydno a už nikdy se nechce něčeho takového nezúčastnit.
Ale je to správné rozhodnutí? Vždyť se tímto způsobem přicházejí k menšinovým etnikům peníze, aniž by lidé museli opustit své domovy. Dále obhospodařují svou půdu a k tomu si přivydělávají pózováním a prodejem suvenýrů. A to přece není žádná žebrání, ale práce. A dělají ji dobrovolně.
Ovšem je potřeba zařídit, aby peníze od turistů dostaly ke všem a nezůstávaly v kapsách agentur či mužských staršinů vesnice. Ale zároveň také to, aby se návštěvník necítil jako lovná zvěř, které jde každý po peněžence. Že to může fungovat, jsem viděl v západoafrické Ghaně. Navštívil jsem ekoturistický projekt, kde jsem si fotografoval tlupu kočkodanů na okraji vesnice Tafi Atome. Poté jsem se jí mohl celé odpoledne procházet, libovolně fotit a rukama nohama s lidmi rozprávět třeba o tom, jak se vyrábí palmový olej. Nikdo při tom nepožadoval peníze pro sebe, ani mi agresivně nenutil suvenýry. Věděli, že jsem uhradil rozumné vstupné, které se pak používá ve prospěch celé obce. Například k její elektrifikaci.
Autoři dokumentu z roku 2011, který jsem nedávno zhlédl, se bohužel omezují pouze na kritiku velkopanského chování turistů, které tam přitom oni sami jako průvodci přiváděli. Nějaký návrh, jak „rámečkování“ etnika Mursi provádět důstojně ke spokojenosti obou stran, nedávají. Třeba by jako první krok mohlo posloužit, kdyby na závěr svého filmu uvedli, kolik za natáčení ve vesnici zaplatili oni.
