Myslitel mezní lidskosti

Se jménem Tzvetana Todorova jsem se poprvé seznámil na začátku 90. let, když jsem v Liehmově Lettre internationale četl jeho eseje, které tam pravidelně publikoval. Lettre, to byla výkladní skříň intelektuálního Západu, revue, kde vycházely texty, které nevím, jestli byly nalevo, nebo napravo, ale vždy se do nich člověk začetl s jistotou, že tohle je to nejlepší, co v oboru esejistiky může číst.

Bulharské jméno Todorov neklamalo, narodil v roce 1939 v Sofii, kde ještě vystudoval slavistiku, od roku 1963 žil v Paříži, kde patřil brzy ke crème de la crème francouzské intelektuální scény. Vynikal jako literární teoretik, antropolog, sémiolog a historik zabývající se kolektivní pamětí. Měl přece jen tu výhodu, že zažil totalitu, že tedy věděl, o čem mluví, když psal o násilí, ideologiích, diktaturách a krutostech, které jsou si lidé schopni spáchat. Řekl bych, že jeho hlavní obor byla humanita, tedy jak lidé mohou spolu vyjít, když je přitom dělí rasa, náboženství, politické přesvědčení a takové podstatné lidské věci. Byl skeptický optimista, který věci nezakrýval a nelakoval na růžovo, ale analyzoval a pojmenovával.

Napsal víc než dvacet knih, eseje, studie i beletrii. Česky vyšla jeho Poetika prózy (2000), Úvod do fantastické literatury (2000) a kniha na aktuální téma Strach z barbarů (2011). Doporučit bych chtěl neobyčejně čtivou „literaturu faktu“ Dobytí Ameriky: problém druhého (1996), v níž se zabýval tím, jak si původní obyvatelé „nerozuměli“ s Evropany a proč tak lehce jejich mocné říše podlehly nepatrné hrstce dobrodruhů.

Při svém průzkumu, co je lidské a nelidské, se Todorov nutně musel zabývat tím, čím se ve 20. století projevila „lidskost“ nejděsivěji, tedy koncentračními tábory a gulagy. Věnoval jim knihu V mezní situaci (Face à l’extrême), která česky vyšla v roce 1999. Při příležitosti Todorovovy smrti (7. února 2017) si ji zde dovolím připomenout – nebo třeba doporučit.

Základem jeho zkoumání jsou texty, jejichž autory jsou přímé oběti systémů koncentračních táborů (dále KT). Nerozlišuje mezi sovětskými a nacistickými, neboť jeho cílem není hledat rozdíly, nýbrž to společné: lidskou situaci. A ta se v mezních podmínkách KT projevuje obdobně.

Autoři klasických děl této literatury a přímí vězni KT (především Primo Levi, Jean Améry, Tadeusz Borowski, Anatolij Marčenko, Varlam Šalamov, Jevgenija Ginzburgová – většina jejich knih vyšla u nás až po roce 1989) se při svém líčení životní situace v KT shodují v zoufale pesimistickém pohledu na lidskou přirozenost. Člověk podle nich tváří v tvář zlu volí většinou opět zlo, dává přednost jednoznačně svým zájmům, je neúprosný a nezná slitování. Vše podřizuje vůli přežít, v čemž může uspět, jen pokud je tvrdý a bez soucitu. Často je citován Primo Levi: Přežili ti horší a méně lidští, ti lepší zahynuli.

Tuto krutou skepsi Todorov samozřejmě nevyvrací, vždyť autoři na ni měli právo. Přesto upozorňuje na rozdíl mezi těmito soudy a konkrétními činy – a nešlo o skutky jen výjimečné, které naopak prozrazovaly nepochybné mravní kvality, jež se právě projevily pod tlakem a navzdory zlu. Nebylo jich zas tak málo a hlavně nevypovídají o lidské přirozenosti o nic méně než skutky opačné. Rozdíl mezi obyčejným životem a režimem KT proto podle Todorova není v přítomnosti či absenci morálky. Rozdíl je v tom, že v KT byl mravní postoj zřetelnější a spjat se zachováním života. V naší situaci je vše zastřenější a i extrémní sobectví a necitlivost jen málokdy bezprostředně ohrožují jiné životy. Tím spíše je prospěšné na mezní situace, v nichž se může člověk ocitnout, myslet.

Všední ženské ctnosti

Mimořádný, dlouhodobý a promyšlený teroristický útlak spíše dusí násilný odpor, přesto dějiny znají těch několik heroických kolektivních revolt – povstání ve varšavském ghettu, vzpoury v Sobiboru, v Treblince, pokusy o vzpouru v Osvětimi. Byly to činy bezesporu hrdinské, ale ne vždy a pro každého realizovatelné, byť sebeoběť v nich byla předem započítána. Ale i mezní situace KT „umožňovala“ mravní volbu, která nebyla volbou ani hrdiny, ani světce, a přesto přinášela morálně ctnostné jednání. Jeho dosah mohl být zřejmý však jen úzkému okolí. Todorov pro ně v kontrastu k „heroickým“ ctnostem volí slovo „všední“, v závěru knihy pak také „ženské“. Jsou totiž spjaty s těsnou interakcí k sobě samému a ke svému bližnímu. Nevede je žádná nadosobní potřeba ctít abstraktní ideály, nýbrž volání sebe sama k sobě samému.

Je to morálka založená nikoli na principech, ale na sympatiích, což je jiné slovo pro „soucit“. První z těchto „všedních“ ctností je důstojnost, která představuje prostředek proměňující moment útisku v akt svobody: tím, že z pokoření učiní pokořovaný akt jakoby vlastní vůle. Gesto vztyčené hlavy na cestě na popraviště nebo svobodně zvolená smrt, jež předejde kata. Jako krásné příklady protestní důstojnosti nikoli zcela mezní uvádí Todorov jednání Mileny Jesenské, tak jak je ve své knize Kafkova přítelkyně Milena zaznamenala její spoluvězeňkyně z Ravensbrücku Margareta Buber-Neumannová: Nikdy nestála předpisově při apelech, nikdy nespěchala vyplnit rozkaz, pohvizdovala si, nevypustila z úst slovo podle „táborového řádu“.

Důstojnost je ovšem ctností, která je hodna úcty jen tehdy, slouží-li dobru. Důstojný může být i esesák a důstojně se choval Göring při jednání norimberského tribunálu.

Druhá ze všedních ctností je možná jen ve styku s druhým (ne se všemi) a její jméno je starostlivost. Jde o typicky „ženskou“ dispozici, především díky níž se svět stal obyvatelným místem. Je orientována vždy na konkrétního člověka či konkrétní skupinu, a aby měla smysl, nemůže se rozpustit v solidaritě se všemi. Nerealizuje se totiž skrze ni abstraktní moralistní dobro (to naopak i v KT vedlo k sektářství a ideologické nesnášenlivosti), nýbrž prostá dobrota srdce, která je naplněním Kantova morálního imperativu: Pečuj o vlastní zdokonalování a štěstí druhého, nikoli obráceně. Jako ušlechtilý projev této neokázalé dobroty v mezní situaci Todorov vyzdvihuje případy zachránců Židů. Ne náhodou byli ve většině případů „skrývači“ dva – muž a žena, manželé.

Nerušená práce

Naopak podstatou zla bylo a je, upírá-li se druhému právo na jeho lidství. V systému KT se tak dělo v měřítku, pro který nemají dějiny srovnání. Podle Todorova to právě v tomto století umožnily dvě skutečnosti pevně spjaté s moderní dobou, tedy nejen s dobou hrůzovlády KT: rozparcelování světa a odosobnění lidských vztahů. Todorov v tomto ohledu navazuje na Hannah Arendtovou a její analýzu „banálního zla“ poprvé vyslovenou v práci o procesu s Eichmannem (1964). Nejen úředník Adolf Eichmann, ale ani ostatní pachatelé zločinů z KT nebyli až na výjimky (asi deset procent) sadisté nebo zrůdy. Jednoznačně mezi pachateli převládal typ přizpůsobivého a snaživého pragmatika, konajícího svou práci. Právě tato spořádaná a pudy a vášněmi nerušená „práce“ však udržovala ve spolehlivém chodu největší vražedný stroj dějin. Todorov uvádí srovnání: během fanatické křišťálové noci v listopadu 1938 zahynulo asi sto Židů. Tímto tempem by nacistům trvalo vyvražďování sto čtyřicet let. Eichmann, který „osobně proti Židům nic neměl“, to díky jízdnímu grafikonu a od úředního stolu zvládl za necelých pět let.

Jde tedy o umožnění a nesmírné posílení zla prostřednictvím toho typu činnosti, jež za jediný svůj cíl pokládá splnění nějakého úkolu či zadání, přičemž se neptá na účel a smysl. A protože se neptá, není mu vlastní ani schopnost sebereflexe, která je předpokladem pocitu viny. Proto je tolik táborových vrahů schopno vést rozparcelovaný život starostlivých otců, milovníků zvířat a pěstitelů růží. Jako ideální prototyp tohoto činorodého muže „bez svědomí“ uvádí Todorov vedle mužů z KT také Hitlerova dvorního architekta Alberta Speera, který ani nebyl věřícím nacistou, ale byl nesmírně nadaným organizátorem, schopným plnit i nejobtížnější úkoly.

Todorov knihu vydal poprvé v roce 1991. Když ji psal, mohl sotva předvídat to, k čemu brzy dojde v bývalé Jugoslávii, natož jaké hrozby přijdou v letech dalšéch. Jeho poslední věty, obsahující patos jinak netypický, proto nelze číst bez znepokojení: „Vypráví se, že pronásledovaní Židé se jen velmi těžko vydávali za Nežidy, třebaže nic v jejich rysech je nemohlo prozradit: měli v obličeji tolik smutku, že byli poznat už z dálky. Kéž bychom byli schopni, až přijde ona chvíle, zachytit tento pohled a pocítit nad ním pohnutí.“