Kam kráčíš, Česko? Kam kráčíš, Evropo?

Zamyslíme-li se nad posunem celkové atmosféry ve společnosti za posledních šestadvacet let, je patrné, jak nesmírně vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení se nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“ Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je načase uhodit pěstí do stolu a zařvat „merde!“. Pokud se ale tento princip uplatňuje vždy a všude, ztrácíme převahu větší průraznosti ve věcech, které jsou skutečně důležité – podobně jako izolovaná nadávka vzbudí pozornost, ale proud fekálních řečí se valí nikým nepovšimnut.

Snaha po přehlednosti a jednoznačnosti trochu připomíná činnost někdejší kominterny, která světovému proletariátu vždy zcela jasně řekla o všem na světě, „jak je to doopravdy“. Je Gándhí reakční náboženský blouznivec ve službách domorodých vykořisťovatelských tříd, nebo hlava pokrokové národní revoluce? Jsou němečtí sociální demokraté zrádcovští sociálfašisté, nebo kýžení spojenci světových revolucionářů? Někdy se tyto linie přes noc měnily, což na touze po jasných a stručných odpovědích nic nezměnilo. Musí-li se říkat vše polopatě, stává se i z nejzajímavějšího učení ubíjející katechismus a naprosto mizí porozumění pro náznak, metaforu či jiné jazykové figury. Jak relativně mlhavé a mnohoslibné byly proti těm dnešním politické a tiskové projevy raných devadesátých let, o kolik v nich bylo méně urážek, útoků a touhy „postavit vše do latě“! Možná byla také politická situace tehdy jednoznačnější – čím ambivalentnější je dnes politický „terén“, tím údernější musí být naopak každá odpověď, podobně jako čím více se skautík v nočním lese bojí, tím hlasitěji si píská.

„Máte půl minuty a objasněte nám příčiny uprchlické krize!“ zní obvyklé mediální zadání. Je to důvod, proč se médiím začínám vyhýbat a stahuji se radši do soukromí. Jsou jistě situace, kdy krátká a bleskurychlá reakce vše vyřeší. Velící důstojník, který se uprostřed bitvy pět minut rozmýšlí, je nenávratně ztracen a jeho oddíl také – pokud promptně zavelí, může k tomu sice dojít též, je však ještě jakási rozumná pravděpodobnost, že přikázaný manévr bude mít úspěch. Za mírových podmínek to ale většinou nebývá ten případ a rostoucí touha po rychlosti a jednoznačnosti možná ukazuje, že válka už začala, byť zatím slovní. Takto konstituovaná média jsou mnohem více než „hlídacím psem demokracie“ v nebezpečí stát se chrtem, který ji definitivně uštve.

Vztah demokracie a disciplíny

Zatímco kompjútrový svět složený ze svých nul a jedniček naši touhu po jednoznačnosti dokonale splňuje, svět reálný je nepříjemně mnohoznačný. Ne až tak on sám, spíše způsoby, jimiž si jej vykládáme. Chtěli bychom, aby celý svět byl pokryt souvislou sítí jednoznačných odpovědí, ale ona se nám vždycky nějakým trapným způsobem trhá. Vzpomeňme si, jak se kubistická Picassova holubice pozvolna stala symbolem světového míru a posléze Brežněvova míru sovětského, vlastně agresivní sovětské politické doktríny. Stačí vypnout na malou chvilku kritický rozum a jsme připřaženi před nějakou cizí károu, kde jsme nechtěli být. Za Leonida Iljiče, na jehož časy začínají někteří nostalgicky vzpomínat, to bylo ještě všechno prvobytně prostinké, v dnešní houšti se orientujeme mnohem tíž.

Je nabíledni, že takovéto polární myšlení vede k paradoxům, kdy neustálým přiživováním jednoho konce polárního páru vyvoláváme kdesi ve skrytu růst toho druhého (jezuité kdysi odchovali osvícence, ti romantiky, ti opět kritické realisty atd. – takové pulzování na nejrůznějších rovinách je pro svět cosi typického a rytmy typu systola–diastola, nádech–výdech atd. jsou od živého světa neodmyslitelné: stejně fungují i lidské společnosti). Většina „polárně“ motivovaných lidských snah má v posledku opačné důsledky, než jaké byly zamýšleny: intenzivní hubení plevelů vede ke zvýšení jejich odolnosti vůči herbicidům; touha po osvobození pracujících vedla v Sovětském svazu k jejich největšímu ujařmení a vykořisťování všech dob; touha inkvizice radikálně zúčtovat s Ďáblem na svět teprve přivedla „ďábelství“ v otevřené formě, sexuální revoluce 60. let přerůstá před našima očima v nové puritánství atd. Neustálým přiživováním jednoho konce polárního páru...

Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Echo