Smete dnes polská opozice ve volbách vládu?

U našich severních sousedů se schyluje k velkolepému závěru volebního maratonu, který byl odstartován před více než rokem výběrem zástupců do Evropského parlamentu. Započítáme-li nadcházející hlasování o budoucím složení celého parlamentu, měli Poláci možnost se během 17 měsíců dostavit k urnám hned šestkrát. Kromě zmiňovaných evropských voleb proběhly ještě komunálně-krajské a dvoukolové prezidentské.

Nesmíme zapomenout ani na nakonec neplatné zářijové referendum, které při pokusu o zvrat osudu a antisystémovou image nesmyslně vyhlásila dnes již bývalá hlava státu Bronisław Komorowski. Voličsky tradičně nejfrekventovanější hlasování, tedy výběr prezidenta, mají již Poláci za sebou, ovšem v neděli 25. října se odehraje bitva, přinejmenším z pohledu politické moci, ze všech nejdůležitější, bitva o 460 poslaneckých a 100 senátních křesel.

Podle předvolebních průzkumů, které se z Polska doslova hrnou, můžeme s jistotou snad jen říci, že vyhraje opoziční Právo a spravedlnost v koalici s menšími pravicovými subjekty a na druhém místě s minimálně 12 procentní ztrátou se umístí vládní Občanská platforma. Vše ostatní je, alespoň podle odhadů, velkou neznámou.

Jedna agentura předpokládá úspěch pouze tří subjektů, jiné naopak očekávají velmi pestré složení Sejmu se zhruba 6-7 stranami, o jednotlivých procentech ani nemluvě. Podle těchto velmi odlišných prognóz je možné vytvořit řadu variant budoucího kabinetu: jednak samostatná vláda současné nejsilnější opoziční strany, dohoda Práva a spravedlnosti s některým z antisystémových subjektů nebo hledání přeběhlíků, eventuálně nestabilní koalice většiny zbylých aktérů, kteří by ke společnému stolu zasedli pouze za účelem odstavit od moci PiS. Sociolog Jarosław Flis, který jako jeden z prvních odhadl výsledky prezidentských voleb zcela odlišné od dostupných průzkumů, v týdeníku wSieci soudí, že tentokrát se odhady od skutečnosti tolik lišit nebudou. Dále dodává, že pro samostatnou vládu by Právo a spravedlnost potřebovalo zhruba 38-43 procent hlasů, což rozhodně není nereálné.

Právo a spravedlnost

Píše se rok 2005 a dvojčata Kaczyńští se dostávají na svůj politický vrchol, jeden z bratrů se stává prezidentem a druhý je předsedou strany vítězící v parlamentních volbách. Podobný úspěch se této dvojici již nepodaří, ovšem jejich společný projekt Právo a spravedlnost má momentálně našlápnuto k obdobnému, možná i lepšímu výsledku. Před deseti lety se totiž PiS musel potýkat s velmi nepředvídatelnými koaličními partnery, nadvakrát vytvořenou nestabilní vládu se nepodařilo udržet a neshody vyústily v předčasné volby. Od té doby strana sní o samostatné nadpoloviční většině v parlamentu, jež se letos zdá být na dosah ruky. Přispěla k tomu kompromitace úřadující Občanské platformy, ale i na první pohled zcela nepravděpodobné vítězství Andrzeje Dudy v prezidentském klání. Právo a spravedlnost ukázalo, že je i po devíti letech politických debaklů, schopné vyhrávat. Potvrdila se však slova komentátorů upozorňujících na fakt, že bez kandidatury předsedy Jarosława Kaczyńského, vůči kterému panuje v části společnosti značná animozita, se zvyšují šance jeho mateřské organizace. Právě z těchto důvodů byla na možnou premiérku nominována 52letá Beata Szydło. Tato seriózní manažerka úspěšné kampaně Andrzeje Dudy a vystudovaná etnografka řadu let zastávala funkci starostky, poslankyně a místopředsedkyně strany.

S jakým programem jde vlastně Právo a spravedlnost do voleb? Všeobecně vzato je strana především reprezentantem zásadních proměn, chce změnit vše od fungování státu po zahraniční politiku. Během kampaně je důraz kladen především na prorodinnou politiku, která má zvrátit nepříznivé demografické prognózy předpovídající vymírání polského národa. Hlavním bodem je přídavek 500 zlotých (něco přes 3200 korun) měsíčně pro každé druhé a další dítě v rodině až do jeho plnoletosti, přičemž nemajetné rodiny mohou podobný příspěvek dostat již u prvního potomka. Plánuje se i zrušení DPH na kojenecké a dětské zboží, zajištění dostupnosti školek nebo vybudování sítě školních jídelen. Velmi diskutované téma, které poškodilo současnou vládu, je věk odchodu do důchodu, přičemž opozice chce návrat k předchozí verzi, tedy 60 let pro ženy a 65 pro muže. Dále se chystá zvýšení nezdanitelné částky na 8000 zlotých (necelých 52 000 korun) nebo zavedení hodinové minimální mzdy ve výši 12 zlotých (76 korun). Kde na to vzít? Především lépe vybírat daně, dále pak zdanit banky a hypermarkety.

Občanská platforma

Osm let u moci, nekritická podpora velkých médií, státní aparát pevně v rukou, tak dosud vypadala realita Občanské platformy. Tento stav pochopitelně vyústil v řadu skandálů, které se nepodařilo jakkoli vyšetřit, vyvodit následky nebo najít viníky a potrestat je. Dovršení přišlo v podobě odposlechové aféry, kdy definitivně zmizely veškeré iluze o vrcholných představitelích této strany. Současně kroky vlády přestaly vyhovovat stále větší skupině obyvatel. To vše způsobilo propad popularity. Dříve zcela osvědčená metoda „strašení opozičním PiSem“ nefunguje a lídr stojící za předešlými zdary zmizel. Těžko říci, zda si Donald Tusk uvědomoval, že výměnou postu nejdůležitějšího muže polské politiky za funkci finančně dobře ohodnoceného bruselského úředníka, opouští potápějící se loď. Tak či onak, nejdéle sloužící předseda vlády v moderních dějinách našeho souseda svým rozhodnutím zadělal na problémy. Strana neměla osobnost, která by se jí ujala a ke kormidlu byla postavena předsedova pravá ruka, emotivní Ewa Kopaczová. Ta vystoupala na politický vrchol díky těžké nemoci Tuskovy sestry, během léčby mu totiž byla velmi nápomocná, coby pediatrička se dobře orientovala v lékařském prostředí. Její neschopnost zastávat tak důležitou funkci dokazuje průběh volební kampaně, při níž se současná premiérka vtělila do role jakési dobromyslné tetky, která se během cesty vlakem rozplývá nad „krásně vonícím řízečkem“ jednoho z pasažérů a lidem na ulici pochvaluje opálení nebo „super svetr“. Kamkoli přijede, chce všechno vyzkoušet, nebojí se skákat přes fontánu a kroutit boky na posilovacích zařízeních venkovního sportoviště. Ostatně za vývoj v kampani začíná sklízet i vnitrostranickou kritiku a je otázkou času, kdy úřadující ministr zahraničí Grzegorz Schetyna otevřeně vykročí k ovládnutí partajních struktur.

Přibližné směřování Občanské platformy je jasné, kontinua současné politiky. Před volbami přišla řada i na konkrétní deklarace, například zavedení minimální hodinové mzdy ve výši 12 zlotých, zásadní reforma systému sociálního a zdravotního pojištění, podpora mladých při pořizování bydlení nebo větší investice do obrany. Celkově však můžeme mluvit o vyčerpanosti a vyprázdněnosti, což potvrzuje i zpráva Centra ekonomických analýz, na kterou se tento týden odvolával týdeník Wprost. Odborníci se snažili vypočítat náklady předvolebních slibů jednotlivých stran, přičemž u Občanské platformy se kvůli nejasné interpretaci nemohli dobrat konkrétních čísel. Nepomohly ani dotazy, viceministr financí ani volební štáb neodpověděl. O programu toho ostatně příliš nevíme ani od samotné Ewy Kopaczové. V pondělním televizním duelu mluvila spíše o démonickém Kaczyńském než plánech do budoucna.

Polská strana lidová

Vládní koalici tvoří dvě strany, kromě Občanské platformy i lidovci/agrárníci z PSL. Ačkoli se v rámci Sejmu jedná o dosti nevýrazný subjekt orientovaný na východ a schopný vytvořit vládu prakticky s kýmkoli, na komunální úrovni si dokázal vytvořit silné zázemí a podílí se na vládě v 15 z 16 krajů. Těžko však odhadnout na jak dlouho. Občanská platforma pokukuje po levici, která může být důležitým partnerem v parlamentní koalici proti Právu a spravedlnosti, a možnou spolupráci si už zkouší v jednom z krajů právě na úkor lidovců. Další oblasti mohou následovat. PSL stejně jako všechny strany, ke kterým se ještě dostaneme, bude muset bojovat, aby překročilo 5 procentní volební práh. Program jako vždy akcentuje na zemědělce, dále nabízí léky pro seniory zadarmo, zrušení DPH pro kojenecké a dětské zboží nebo zvýšení minimálního platu a důchodů.

Nowoczesna

Když se ukázalo, že Občanská platforma ztrácí na popularitě, její elektorát najednou potřeboval volitelnou alternativu. Hozenou rukavici zvedl ekonom Ryszard Petru s projektem Nowoczesna a příslibem splnit očekávání, která měli lidé od vlády. Na první pohled nová jakost polské politiky, ovšem odtajněné americké depeše z Wikileaks před několika lety ukázaly něco zcela jiného. Petru v nich figuruje jako neformální poradce Donalda Tuska a spojka se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Možná právě z těchto důvodů ho levicoví konkurenti nedávno nazvali „člověkem, kterého si najaly banky,“ za což se dle verdiktu soudu museli omluvit. Důvěryhodnost lídra nové formace podrývá i jeho dřívější přesvědčování o výhodnosti úvěru ve švýcarských francích, které si část Poláků (především voličů Občanské platformy) pořídila, přičemž následně prodělala. Obrovské zastání má Ryszard Petru v médiích, menší strany si stěžují na to, že ačkoli mají prakticky totožné preference a balancující kolem volebního prahu, oni ve veřejnoprávní televizi dostávají prostor několika sekund a Nowoczesna klidně čtvrthodinu. Projekt je šit hodně horkou jehlou a na první pozice na kandidátkách se dostali pouze lidé, kteří do stranické kasy vložili necelých 200 tisíc korun. Liberální Nowoczesna atraktivní především pro majetnější voliče slibuje sjednocení daně z příjmu fyzických i právnických osob a daně z přidané hodnoty na úroveň 16 procent nebo národní program pro výuku angličtiny, který by propagovat tento jazyk.

Sjednocená levice

Rozdrobená a rozhádaná levice se dlouhodobě potýká s krizí. Postkomunisté z SLD se pohřbili aférami na začátku tisíciletí a nad vodou je dosud držel jen železný elektorát, přičemž letošní volby nebezpečně zaváněly definitivním odepsáním a ztrátou zastoupení v Sejmu. Podobné vyhlídky mělo i Tvoje hnutí, kdysi Palikotovo hnutí, překvapení roku 2011. Palikot nenabídl příliš mnoho kromě radikálního antiklerikalismu, který sice zvábil část voličstva, ovšem delší časový horizont ukázal, že jiné téma nemá. Nevyplnily se ani původní deklarace o antisystémovosti. Hnutí velmi ochotně spolupracovalo s vládou a spíše se strefovalo do konzervativní opozice. Zákulisí projektu poodhalil jeden z jeho bývalých poslanců, často se prý hlasovalo na doporučení šéfa strany Janusze Palikota, který dostával pokyny od prezidenta, premiéra nebo šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza, Adama Michnika. Vidina oslabujících se pozic donutila levici ke spolupráci a vytvoření Sjednocené levice, tedy koalici postkomunistů, Tvého hnutí, Zelených a dalších menších subjektů. V předvolebních preferencích tento tah rozhodně pomohl, ovšem coby koalice musí překročit zvýšený 8 procentní práh. Poslední nadějí pro splnění tohoto nejednoduchého úkolu se stala další kandidátka na premiérku, Barbara Nowacka. Spolustraníci ji však příliš prostoru neposkytli, protože její nominace byla ohlášena teprve 21 dní před volbami. Podle již zmíněné zprávy Centra ekonomických analýz je program Sjednocené levice nejnákladnější, kromě zvyšování minimální mzdy a důchodů, prodloužení dovolené a nejrůznějších přídavků se také velmi zaměřuje na kulturní otázky jako likvidace hodin náboženství a zavedení sexuální výchovy ve školách, zrušení protiinterrupčního zákona nebo zavedení registrovaného partnerství.

Kukiz‘15

Zdálo se, že kromě Andrzeje Dudy měli prezidentské volby ještě jednoho vítěze, rockera Pawła Kukiza, jehož premiéra ve velké politice přinesla fenomenální úspěch v podobě třetího místa, 20 procent hlasů a pozici hlavního představitele antisystémového proudu.

Značný potenciál se však v delší časové perspektivě nepodařilo využít, rozhodně ne v celé jeho šíři. Ukázalo se, jak zásadním rozdílem je kandidatura jednoho člověka na konkrétní pozici a vybudování celostátní struktury stranické organizace. Počáteční dohady mezi jednotlivými příznivci, nejasné zázemí, nesmírně dlouhé čekání na zformování se hnutí Kukiz‘15 a rozjezd kampaně, který se snad ani nekonal, způsobil ochladnutí původního nadšení. Kandidátka je směsicí zástupců národní pravice, levicových aktivistů, menších podnikatelů nebo jiných umělců. Objevují se politicky zkušené osobnosti i úplní nováčci. O největší rozruch se postarala jednička v Kielcích, Piotr Marzec, známý spíše pod přezdívkou Liroy. Jedná se o jednoho z vůbec prvních polských raperů, a jak už to v této branži bývá, ke kontroverzím neměl v minulosti nikdy daleko. Hlavním požadavkem, podobně jako v prezidentské kampani, se staly jednomandátové volební okrsky. Ty mají donutit jednotlivé politiky mít větší zodpovědnost vůči voličům a ne vedení strany. Dále se hnutí domáhá zrušení financování politických subjektů ze státního rozpočtu, naprosté transparentnosti veřejných výdajů, majetkových přiznání soudců, zdanění zahraničních korporací nebo zákazu prodeje půdy cizincům.

Korwin

Nejméně šancí, ale přesto možné překročení hranice 5 procent má tradiční skandalista polské politiky Janusz Korwin-Mikke. Po úspěšných volbách do Evropského parlamentu to vypadalo, že by se po více než 20 letech mohl vrátit do Sejmu, to by se ale do politiky nesměl zapojit Paweł Kukiz. Ten ze dne na den ovládl antisystémovou scénu a pracně, krůček po krůčku budovaná pozice „korwinistů“, jak se příznivcům této strany říká, byla výrazně oslabena. Jednou z věcí, které si většina lidí na Korwin-Mikkem opravdu cení, je jeho konsekventnost. Té se ostatně drží i letos a hlásí to co vždy: minimální stát, privatizace školství a zdravotnictví, likvidace daně z příjmů fyzických a právnických osob nebo snížení DPH na nejmenší možnou úroveň, kterou dovoluje evropská legislativa.

Na závěr snad jen zmínka o levicové Partia Razem. Většina Poláků o ní sice nikdy neslyšela, ale její představitel předvedl ve velké úterní televizní debatě solidní výkon a zaujal. Je to zároveň poslední strana, která byla schopná sehnat dostatek podpisů pro kandidaturu po celém Polsku. Ostatním jako Samoobroně nebo projektu kontroverzního podnikatele Zbigniewa Stonogi se podařilo vytvořit kandidátky pouze v některých okrscích.