Britské referendum? To už tu jednou bylo...
Britské rozhodování zda setrvat v EU dnes hýbe veřejným životem nejen v Británii. Debata se točí kolem aktuálních otázek a aktuálních problémů, až by se mohlo zdát, že se vlastně jedná o úplně novou situaci. Přitom téměř přesně před 41 lety již Britové jedno takovéto referendum absolvovali.
Historie se samozřejmě neopakuje. Při bližším pohledu se však obtížně hledají rozdíly mezi referendem z června 1975 a 2016. Referendum z roku 1975 proto stojí za bližší pozornost. Jak Harold Wilson v 70. letech, tak i David Cameron dnes, čelí ohrožení svých politických stran. Tehdy byla, významně socialistická a euroskeptická, Labouristická strana rozdělena skrze Roye Jenkinse a jeho skupinu proevropských liberálních labouristů. Konzervativní strana je dnes, mimo vnitřního pnutí mezi svým pro a protievropským křídlem, ohrožena i zvnějšku – protievropskou stranou UKIP Nigela Farage. Oběma premiérům referendum také pomohlo vyhrát volby. Tehdy i dnes většinově latentně euroskeptická britská veřejnost přivítala možnost revidovat svůj vztah ke kontinentu. Stejná byla dokonce i pobídka, kterou dříve Wilson a nedávno Cameron voličům učinili. Oba si byli vědomi toho, že z pragmatického pohledu je evropská integrace pro Spojené Království výhodná, ale to nic nemění na tom, že je Britům nesympatická a vůči kontinentálním mocnostem přetrvává určitý pocit nedůvěry. Proto zní nabídka, že se buďto podaří vyjednat výhodnější podmínky členství nebo se obě strany slušně rozejdou, velmi lákavě, možná až dobrodružně. Britové si měli v každém případě polepšit.
Podobnosti pokračují tím, jak vyjednávání nových a lepších podmínek probíhalo. Labouristé v 70. letech voličům slibovali, mimo jiné, že sníží příspěvek UK do rozpočtu Evropských společenství, zvrátí směřování evropské integrace k hospodářské a měnové unii a zajistí větší národní suverenitu. David Cameron voličům slíbil jiné změny, princip je však stejný. Většině Britů sice vadí nadnárodní a politický charakter integrace, to ale změnit nejde, proto si vytyčí alespoň ústupky, které by jim členství v jinak pro ně nesympatickém společenství trochu zpříjemnily. V obou případech došlo k dlouhému vyjednávání a v obou případech to také dopadlo podobně. Podařilo se vyjednat určité ústupky, neurčité přísliby, o spoustě témat vyjednávat vůbec nešlo a změny zakládajících smluv byly jen těžko představitelné. Konkrétní znění vyjednaných podmínek nebylo pro výsledek referenda příliš podstatné ani v 70. letech a nebude ani dnes. Faktická vágnost a komplikovanost dohody znemožnila její objektivní zhodnocení. Jak tento výsledek akceptuje veřejnost, záleželo a záleží na tom, čí vysvětlení přijme.
Vyjednané změny se týkaly (a týkají) čistě britsko-evropského vztahu, k avizované změně charakteru samotné evropské integrace, což je to, co Britům vadí ze všeho nejvíce, nedošlo a ani ta ambice nebyla. Podobnosti pokračují i při formulaci vládního doporučení voličům. Oba dotčení premiéři podporovali setrvání, ale čelili enormnímu tlaku euroskeptických křídel svých stran, jejimž zástupcům museli tolerovat veřejnou podporu vystoupení. Harold Wilson ale v 70. letech Britům doporučil, aby hlasovali pro „New Deal in Europe“ a David Cameron dnes voličům dokonce doporučuje setrvání v „reformované Evropské Unii“.
Historie se zrcadlí i ve vývoji veřejného mínění. Britská společnost je dlouhodobě výrazně euroskeptická. Proto je tato karta tolik politicky atraktivní a neustále se někdo snaží toho využít. Od roku 1967 až do roku 1974 byla většina Britů proti členství v Evropských Společenstvích. Zajímavý však byl vývoj těsně před referendem na přelomu let 1974/1975. Většina voličů byla stále pro vystoupení. Až v listopadu 1974 došlo k obratu a 53 % dotázaných agenturou Harris odpovědělo, že by v EC, za výhodných podmínek, rádi setrvali. Jakkoliv však byla prostá většina proti setrvání, podle agentury Gallup odpovědělo v lednu 1975 71 % respondentů, že za nových a výhodných podmínek by změnilo názor. Dnes je situace podobná, když podle aktuálních průzkumů veřejného mínění je dlouhodobě přibližně 40 % Britů pro vystoupení z EU, pokud však otázka stojí, jak by se rozhodli, pokud by se vládě povedlo vyjednat lepší podmínky, počet zastánců odchodu dlouhodobě nepřesahuje 30 %. Výsledek referenda lze tedy silně ovlivnit tím, jak se vládě podaří přesvědčit veřejnost o úspěšnosti vyjednávání.
Nahrává tomu i počet nerozhodnutých voličů, kdy po referendu v roce 1975 celých 46 % účastníků přiznalo, že se rozhodlo nejdéle v posledních šesti měsících. Kampaň tedy má dva cíle, přesvědčit veřejnost o výhodnosti členství v hlavním proudu evropské integrace, a že se vládě podařilo získat nějakou lepší pozici. Opět to platí pro rok 1975 i 2016. Zásadní při kampani je podpora establishmentu a ten je stále na straně britského členství v EC/EU. Vláda, populární politici, veřejně známé osobnosti, média, velké i malé podniky, banky, mezinárodní organizace, zahraniční partneři, ostatní země EC/EU byli a jsou většinově pro setrvání. Spojené státy tehdy i dnes podporují Brity v tom, aby zůstali v hlavním proudu evropské integrace.
Všichni žijící bývalí premiéři se účastnili a účastní kampaně pro setrvání. V 70. letech probíhaly v kostelech modlitby za Evropu. Dnes najdete na webu Anglikánské církve celou sekci věnovanou referendu. Výsledek je, že tábor zastánců členství měl a má drtivou marketingovou, organizační, personální a finanční převahu. Odpůrci členství jsou navíc výrazně nesourodá skupina. V 70. letech byli pro odchod jak pravicoví nacionalisté, konzervativci, marxisté, socialisté či komunisté. Mezi těmito skupinami byly samozřejmě obrovské rozdíly a rozpory. Nebyli tak schopni vytvořit ucelenou argumentaci či kompaktní celek. Hlavní hvězdy euroskeptiků 70. let – Tony Benn a Enoch Powell dokonce odmítali vystupovat společně na jednom pódiu. Dokonce si vysloužili označení jako muži se „staring eyes“.
Dnes situace sice není tak extrémně kontrastní, podstata je však totožná. Ne vše je dnes natolik podobné situaci před 40 lety. Největší rozdíl je hospodářská situace Spojeného království v porovnání se zbytkem Evropy. Tehdy mohla zbídačená Británie očekávat od spojenectví s kontinentem hospodářský přínos. První ropný šok, rostoucí inflace, rostoucí nezaměstnanost a klesající konkurenceschopnost britského zboží dostaly Británii téměř na kolena. Odbory postupně získaly obrovskou moc. Třídenní pracovní týden kvůli stávkám horníků a stohy nepohřbených těl byla tehdejší britská realita. V roce 1975 vláda utratila největší část HDP od konce druhé světové války a (49,7 %) a tento rekord nebyl dodnes překonán. Nakonec musela vláda Jejího veličenstva v roce 1976 požádat MMF o záchrannou půjčku, vyjednávat s věřiteli o úlevách vázaných na reformní program a úsporná opatření. Čili situace ne nepodobná dnešnímu Řecku.
Dnes je situace opačná a od spojení s kontinentem plným problémů nelze očekávat pouze pozitiva. Rozdílů by se samozřejmě dalo najít více. Téma migrace bylo již tehdy v Británii velmi aktuální, ale asi ne tolik ve spojení s evropskou integrací. Rozdílná je určitě podoba hlavního proudu evropské integrace. V 70. letech proti EC protestovali zejména Labouristé a to zejména ze socialistických pozic. Hlavní obava byla, že EC je kapitalistické a liberální spiknutí, které zhatí plány na budování socialismu ve Velké Británii.
Dnes je to naopak. Tábor Vote Leave také není v tak velké finančně nevýhodě a dokonce i některá média již nejsou tak neochvějně euro-optimistická jako tehdy. Čili ne všechno je dnes srovnatelné s rokem 1975 a leccos se změnilo výrazně. Jaký vliv tyto rozdíly budou mít na výsledné hlasování se brzy dozvíme. Referendum v roce 1975 při účasti 64,5 % voličů skončilo setrváním Spojeného království v Evropských společenstvích. Pro setrvání hlasovalo 67,2 % a pro vystoupení 32,8 % voličů. Přitom pouhých šest měsíců po konání referenda průzkumy opět ukazovaly, že většina respondentů by raději vystoupila. Podle průzkumů veřejného mínění se tedy Britové stali výrazně proevropskými pouze po dobu konání referenda.
Na první pohled se to může jevit zvláštně. Pro lepší pochopení tohoto fenoménu je nutné brát na zřetel ještě fakt, že Brity evropská integrace dlouhodobě příliš nezajímá. Například v předvolební kampani z roku 1970, tedy v době kdy Velká Británie již podala dvě přihlášky ke vstupu do EC a stále o něj aktivně usilovala, se vstup do Evropských společenství nedostal ani mezi 12 nejdůležitějších témat pro televizní debaty. Čili evropská integrace Brity příliš nezajímala a tudíž na ni ani nemohli mít vyhraněný názor. Byli tak silně ovlivnitelní kampaní. Dnes Britové slyší o EU ze všech stran. Je však situace jiná?
Časopis Economist společně s renomovanou agenturou Ipsos MORI vydává řebříček nejdůležitějších témat pro Britskou veřejnost. V červnu 2015, rok před konáním referenda, byla evropská integrace až 7. nejdůležitější téma. Britové tedy budou v nadcházejícím referendu řešit stejnou otázku a zatím se příběh referenda vyvíjí podobným způsobem jako před 40 lety. Navíc dnes stejně jako před čtyřiceti lety neměli Britové k členství v hlavním proudu evropské integrace žádnou alternativu. Nakonec jim to došlo, proto se celý establishment postavil na stranu setrvání a Britové se rozhodli následovat ty pro ně důvěryhodnější. A tak i když dnes vše není srovnatelné se situací před 40 lety, mnoho ano. Aktuální průzkumy sice dokončení této paralele příliš nenahrávají, ale průzkumy nemusí být vždy přesné.
