Hillary prezidentkou? Těžká rozhodnutí její kniha nenabízí

Nečtěte novou knihu pamětí Hillary Clintonové, pokud jedinou informací, kterou v ní hledáte je, zda bývalá první dáma bude kandidovat na prezidentku USA. Této odpovědi se ve více jak šestisetstránkové knize nedočkáte. Jen na straně 595 se píše obligátní ,,Ještě jsem se nerozhodla“. Hillary Clintonová se zkrátka tomuto těžkému rozhodnutí v knize nazvané Těžká rozhodnutí vyhýbá. Jenže to je přesně to, co kandidáti připravující kampaň běžně dělají, shodují se recenzenti z The Los Angeles Times, Time a The Guardian. Napsání této knihy je zkrátka a dobře jasným krokem směrem ke kandidatuře.

Toto naznačují i některé myšlenky, které by podle názoru většiny komentářů jen těžko vyřkl někdo, kdo neusiluje o politickou funkci. Za všechny citace z knihy: ,,To, co se stane v roce 2016, by konec konců mělo být o tom, jakou budoucnost si Američané zvolí pro sebe, svoje děti a vnoučata. Doufám, že si my všichni zvolíme politiku inkluzivní a společný cíl v podobě kreativity, potenciálu a příležitostí, které z Ameriky učiní výjimečnou zemi. To je to, co si všichni Američané zaslouží.“

Učebnice pro studenty, nebo chytrý předvolební tah?

Time doslova píše, že bez kontextu blížících se primárek by vydání této knihy nedávalo smysl. Podle Michaela Scherera se zkrátka jedná o dílo, která je součástí kampaně a které napsala kandidátka na prezidenta USA. Čtenářům je v ní navíc Hillary popisována jako lídr, jehož nedostatky jsou, v obavě před ztrátou voličů, vesměs zamlčovány.

Podle recenzentů nabízí kniha cenný pohled na období, během něhož byla Clintonová ministryní zahraničí USA. Několik set jejích stránek je totiž věnováno rekapitulaci důležitých událostí uplynulých pěti let. Kniha by tak mohla být ideální učebnicí pro studenty historie a politologie.

Čeho Hillary lituje?

Hillary, jako správný politik, v knize zpytuje svědomí. Uvádí například, že “navždy a hluboce“ lituje svého souhlasu s invazí do Iráku v roce 2002. Toto proti ní ostatně v nesmírně vyrovnaných primárkách využil Barack Obama. Dále si Clintonová vyčítá, že prezidenta Obamu nedokázala přesvědčit, aby poskytl syrským rebelům zbraně dříve nebo, že důrazněji nepodporovala prodemokratické demonstranty v Iráku během Zelené revoluce v roce 2009.

Tuto sebezpytující pasáž velmi šikovně dokresluje následující citace z knihy: ,,V naší politické kultuře se přiznání chyb často považuje za slabost, i když by to mělo být signálem růstu člověka i národa. To je další lekce, kterou jsem se naučila ve funkci ministryně zahraničí."

Nabídka od Obamy? Jako blesk z čistého nebe

Dost vzpomínek je logicky vázáno na Baracka Obamu. Hillary Clintonová zde jako “blesk z čistého nebe“ popisuje nabídku prezidenta na pozici ministryně zahraničí. Přitom po prohraných primárkách neměla nejmenší chuť být součástí jeho administrativy. Vzpamatovávala se z ošklivé kampaně, během níž Obama útočil nejen na ni, ale i na jejího manžela, kterého obvinil z rasismu. Obama však na její (kladnou) odpověď trpělivě čekal.

,,Když vás váš prezident požádá o službu, měl byste souhlasit." Těžko by se dalo věřit tomu, že za jejím rozhodnutím nebylo nic víc než láska k vlasti a oddanost prezidentovi USA. The Gurdian ale podotýká, že Clintonovi museli plusy a mínusy této nabídky politicky prokalkulovat, zvážit perspektivu tohoto postu i jeho vliv na další politickou kariéru Hillary.

,,Koukali jsme na sebe jako dva teenageři.“

Mimochodem jejímu souhlas s funkcí šéfky zahraniční politiky USA předcházel jakýsi proces usmiřování tehdejších prezidentských rivalů na post prezidenta Spojených států z řad Demokratické strany. Na základě vzpomínek Clintonové to bylo přesně 5. června 2008. Tehdy se oba potkali v domě kalifornské senátorky Dianne Feinsteinové. ,,Koukali jsme na sebe jako dva teenageři na první schůzce,“ píše Hillary. Následovala upřímná rozmluva, jejímž tématem byl dlouhý seznam vzájemných křivd. ,,Tato sekera ale musela být zakopána,“ říká Clintonová. Obama totiž pro nadcházející všeobecné volby potřeboval jak její, tak Billovu pomoc.

Hillary Clintonové se během čtyřletého funkčního období dařilo vhodně prezentovat své postoje a názory. Stála si za tím, že vojenská akce USA musí doprovázena závazkem sociální a ekonomické rekonstrukce daného státu, kde armáda intervenuje. Vyhýbala se používání termínů jako "hard power" a "soft power" a raději si vymyslela svoji vlastní doktrínu, píše the Los Angeles Times. Pojem „smart power“ podle ní představuje kombinaci diplomatické, vojenské, politické, právní a kulturní moci vedoucí k uskutečnění amerických cílů.

Útok v Benghází

Po většinu jejího funkčního období fungovala tato taktika skvěle. Na žebříčku popularity předstihla dokonce i Obamu. Pak ale přišel útok na americký konzulát v libyjském Benghází z 11. září 2012, který si vyžádal smrt čtyř amerických občanů včetně velvyslance Chrise Stevense. Hillary byla zejména politiky z Republikánské strany obviňována ze spoluúčasti na tomto neštěstí a následném pokusu ututlat jej před veřejností. Americký senátní výbor došel letos v lednu k mírnějšímu závěru: útoku se dalo důslednějšími bezpečnostními opatřeními zabránit.

Tato kapitola o Benghází byla napjatě očekávána. Je férové říct, že Clintonová o událostech té doby píše na rovinu, nic nezatajuje, současně ale neustupuje “ani o píď“. Trvá na tom, že celou dobu jednala dle dostupných informací a odmítá být vtažena do čiré politické machinace spojené s touto lidskou tragédií. Jedním dechem ale pociťuje hlubokou lítost nad tím, co se stalo a přebírá za to plnou zodpovědnost.

Odhodlání, vytrvalost a houževnatost

Time upozorňuje, že z knihy budou zklamání čtenáři lační po pikantnostech ze soukromého života Clintonových. Hillary svá osobní přiznání omezila na chválu dcery Chelsea a vzpomínku matce Dorothy, která zemřela před třemi lety. Takovou malou pikantnost představuje snad jen přiznání, že v situacích, kdy na Hillary padne únava, zarývá si nehty do dlaní.

Z knihy nad zbytkem vysoce vyčnívá naprostá odhodlanost, vytrvalost a houževnatost Hillary Clintonové. Neúnavně pokračuje po politické cestě, během níž “sbírá malá vítězství, která v konečném účtování převáží nad neúspěchy“. Na rozdíl od Obamy, který věří v politiku a její racionální argumenty či George Bushe, který si myslel, že je politika o vizích, Hillary o politice říká, že je to proces, který vyžaduje rozložení problému na menší části. Konkrétní problém se pak prý snadněji vyřeší.