Stanislav Gross: mladík na cestě od discopříběhu k tragédii

Předčasný skon Stanislava Grosse nečekaným způsobem dotvořil obraz druhdy populárního politika. Zdaleka nejmladší z předsedů české vlády se stal tím prvním, kdo z našeho světa odešel. A příběh člověka, jemuž byla přisuzována mělkost, dospěl k jakési hloubce, snad až tragické. 

Stanislavu Grossovi se podařilo na dost dlouho vyřadit ze slovníku politické reklamy výraz „myslím to upřímně“. Ten slogan se objevil na billboardech, jimiž sociální demokracie oblepila zemi po začátku Grossova nedlouhého premiérství. O několik měsíců později, v době, kdy se předseda vlády značně spektakulárním způsobem zamotával do výmluv ohledně původu peněz na koupi bytu, byl ještě v čerstvé paměti. Z těch slov se pro kdekoho stal symbol, samozřejmosti nebo drzosti, s níž politici před veřejností předstírají, a taky marketingu, který s radostí balí všelijaký obsah do obecně znějících frází.

Stanislava Grosse se tehdy to gaudium na účet jeho upřímnosti jistě dotklo. O své upřímnosti byl, alespoň se domnívám, přesvědčený. A cosi upřímného na něm, myslím, bylo. Jeho touha být oblíbený působila velmi skutečně a po docela dlouhou dobu se taky naplňovala. V kontrastu s předsedou sociálních demokratů Milošem Zemanem představoval na přelomu tisíciletí jakousi „lidskou tvář“ sociální demokracie: usměvavý mladý muž s chlapeckými rysy, který se chce přátelit a je si vědom, že by měl lidem dělat spíš dobře, aby toho dosáhl.

Nebyl to politický „alfa samec“, který se cítí dobře uprostřed velkého střetu a samo ponížení protivníka, zadupání ho do prachu, mu je odměnou. Nepochybně dokázal jít za svým a nepochybně čas od času potřeboval někoho odklidit z cesty, nedomnívám se ale, že by mu to přinášelo nějaké velké uspokojení. A na nějaké ideové bitvy, řečnické souboje nebyl moc disponovaný: člověk by do nich asi měl vstupovat s nějakými silnými názory, jichž Stanislav Gross neměl nadbytek. Zjevně měl rád „pohodu“, jistě v tom souzněl s velkou částí voličů, vždyť kdo by měl něco proti „pohodě“. Jeho předností bylo dosáhnout toho, aby se lidi nějak v pohodě dohodli – pravděpodobně na lecčems.

Celý text Ondřeje Štindla, který se v Týdeníku Echo dívá na lidi, o nichž se mluví, z trochu jiného úhlu, čtěte v aktuálním vydání časopisu.