Všichni hledáme prezidenta. Babiš taky

Eurokomisařka Věra Jourová by byla dobrou prezidentkou, nechal se slyšet Andrej Babiš, byla nespravedlivě vězněna, má za sebou „skvělý lidský příběh“. Jmenovanou dámu slova jejího někdejšího stranického šéfa docela překvapila, členkou komise má přece být až do roku 2019. Předseda ANO zjevně cítí potřebu nabrat od současné hlavy státu trochu distanc – námluvy dvou nejvlivnějších lidí ve státě, které v posledních měsících před veřejností probíhaly, pro něj možná byly v něčem příliš svazující, jednoznačná podpora Miloše Zemana by Babišovi mohla uškodit v očích skupiny, které ministr financí také chce oslovit. Nebo chce prezidentovi naznačit, že se v nejhorším obejde i bez něj, potřebuje Zemana méně než Zeman Babiše. Anebo – což považuji za nejpravděpodobnější – to jen tak plácnul. Protože jen tak plácat, to mají oba pánové společné, a český mediální svět je v tom povzbuzuje tím, jaký dalekosáhlý význam takovým plácnutím přikládá, má sklon v nich vidět projevy na šedesát tahů dopředu uvažujícího šachisty. Asi v tom ohledu taky nejsem bez viny.

Dalo by se říct, že Andrej Babiš vychází vstříc společenské objednávce. Hledání příštího prezidenta teď zaměstnává hodně lidí. Nějací potenciální kandidáti se už přihlásili, třeba textař a podnikatel Michal Horáček, tak trochu i kněz Tomáš Halík. A Babišovo kritérium „skvělého lidského příběhu“ vlastně odpovídá rázu té české prezidentské debaty. Prezident by přece měl být něco jako výkladní skříň české společnosti, nositel těch nejlepších vlastností, který má za sebou ten nejsilnější a nejlidštější příběh, bude to důstojná a kultivovaná osobnost, nadaná širokým rozhledem a tak dále a tak podobně. Jistě by to bylo pěkné a třeba i bude.

Ten ideální příští prezident ale může být pořád jenom prezident. Miloš Zeman svým chováním v úřadu obecnou představu o významu úřadu hlavy státu totiž značně zkresluje – svou agresivitou, tendencemi vstupovat do politiky výrazněji než stanovuje ústava, lačností po moci. Stane-li jednou na jeho místě někdo, řekněme, uměřenější, sezná, že toho fakticky nezmůže moc (vlastně ani Zeman toho nezmůže moc, jen to přes přehradnou palbu jeho bonmotů není moc vidět).

To platonické vybírání prezidenta ilustruje míru, do níž je část zdejší společnosti ochotná se angažovat. Týká se věci jistě nějakým způsobem významné, která zároveň umožňuje účastníkům strávit mnoho hodin v příjemných debatách o výhodách toho či onoho kandidáta, pak se po pěti letech pořádně vzrušit, třeba i placku si připnout a dalších pět roků strávit oslavami vítězství případně skuhrat nad nespravedlností světa, v němž jsme zase prohráli. I kdyby ale pro jednou vyhrál ten „náš“ kandidát, zůstane v české politice a vůbec společenském životě spousta vážnějších problémů, které tímhle způsobem nejde řešit, ani se k jejich řešení přiblížit. To by vyžadovalo systematičtější, oblíbeným masarykovským termínem Bohumila Doležala řečeno, drobnou práci, do níž se nikomu dvakrát nechce. Mně taky ne, takže bych si asi neměl stěžovat.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním Týdeníku Echo zde.