Po stopách jednoho amerického neznásilnění
Před čtyřmi měsíci jsem zde referoval o masivním skandálu americké žurnalistiky, o reportáži týkající se znásilnění na University of Virginia, které se ve skutečnosti vůbec nestalo. Nyní je případ, lze li to tak říci, oficiálně uzavřen.
Jackie, studentku prvního ročníku, v roce 2012 pozval student třetího ročníku na party organizovanou studentským spolkem Fí Kapa Psí. Pak ji odvedl o patro výš do ztemnělé místnosti, kde ji sedm studentů tři hodiny brutálně znásilňovalo. Traumatizovaná Jackie vyhledala pomoc svých tří přátel, kteří ji však odrazovali od toho, aby znásilnění ohlásila – měli obavu, že už je pak nikdo nebude zvát na večírky. Když se Jackie později obrátila na univerzitní funkcionáře, chovali se k ní chladně a neposkytli jí žádnou zvláštní podporu.
Materiál byl sice zdiskreditován během deseti dnů od zveřejnění, když deník Washington Post provedl vlastní reportáž, mluvil s několika lidmi, s nimiž Rolling Stone nemluvil, a zjistil, že protagonistka celé senzace – studentka uváděná pod pseudonymem Jackie -si celé znásilnění a ještě spoustu dalších věcí od začátku do konce vymyslela. Měnila identitu údajného organizátora znásilnění, vytvářela jeho fiktivní esemesky a emaily, univerzitním orgánům popsala sexuální útok jinak, navíc improvizovaně v situaci, kdy se dostala do studijních potíží. Citáty jejích bezcitných přátel pocházely od ní samotné a autorka původní reportáže Sabrina Rubin Erdelyová s nimi ve skutečnosti vůbec nemluvila. Pseudonymy nepoužívala na ochranu lidí, o kterých psala, ale proto, že ty lidi vůbec neznala.
Rolling Stone oznámil, že svou reportáž nechá prověřit týmem z newyorské Columbia Graduate School of Journalism.
Ještě předtím, než přišli newyorští akademici se svou zprávou, zveřejnila výsledky svého vyšetřování virginijská policie. Pátrání, jež muselo stát nemalé prostředky (vyslechnuto bylo sedmdesát lidí), odložili s verdiktem, že nenašli žádné důkazy, že by se příběh, který byl popsaný, stal. I když taktně nevyloučili, že se „Jackie“, která mimochodem odmítla s policií spolupracovat, stalo něco jiného. A 5. dubna zveřejnili svůj nález akademici – tři vyučující, kteří zároveň jsou nebo byli novináři v prestižních publikacích typu Washington Post a New Yorker.
Redaktoři a editoři v Rolling Stone jí byli plně k dispozici, stejně tak měli možnost vidět jejich poznámky. Jejich rozbor, dvakrát tak dlouhý než samotná reportáž, vlastně neodhalil žádnou senzaci. Jenom popsal v detailech a konkrétních krocích, jak se slovutnému časopisu podařilo ignorovat všechna žurnalistická pravidla. A nebylo to tak, že by autorka reportáže, externistka Sabrina Rubin Erdelyová, obalamutila redakci. Verzi jejího článku průběžně četl editor a hovořil s ní, pak následoval fact-checking neboli ověřování fakt, článek četli i právníci. Přesto šel ven a autorka i redakce ho obhajovali ještě asi týden, než nastal ten strašný okamžik, kdy si uvědomili, že něco fatálně zbabrali. A první reakce časopisu byla všechno shodit na studentku-fabulistku.
A u té vlastně zůstalo. V reakci na zveřejnění zprávy majitel a zakladatel časopisu Jann Wenner oznámil, že se v redakci nemění žádné postupy, nikdo nebude vyhozen a autorka reportáže bude pro Rolling Stone pracovat dál. Bylo to podle něj ojedinělé, unikátní selhání, nic víc.
Je třeba říci, že zbytek americké mediální scény na verdikt zareagoval buď otevřenými ústy, anebo vztekem – protože, jak si mnozí uvědomují, tohle kavalírské řešení kredibilitě žurnalistiky u veřejnosti nepřidá.
Pro pozorovatele sledujícího tyto události velikého světa ze středoevropského závětří se nadto nabízí několik lekcí.
Zaprvé, dinosauři přežili. Existují na americké mediální scéně. Hodně se mluví o ekonomickém tlaku, pod jakým se novinařina ocitla, o propouštění v redakcích. Ale pak vidíme, že Erdelyová začala na svém článku pracovat v červnu loňského roku. Těch půl roku se jistě zabývala paralelně i jinými články, nicméně celou tu dobu nejdříve sbírala informace o znásilněních na univerzitách, pak se od jedné aktivistky dozvěděla o Jackie, jejíž případ jí přišel jako exemplární a mnohem lepší znásilnění než jiná. Jackie kontaktovala, vedla s ní sedm rozhovorů po telefonu, dorazila na kampus, mluvila s ní i s univerzitními administrátory a aktivisty. Nakonec následoval asi měsíční proces definitivní editace textu v Rolling Stone se zmíněnými fact-checkery a právníky. Za celou tu dobu se přitom Erdelyové dařilo úspěšně se vyhýbat rozhovorům s lidmi, kteří by mohli tvrzení Jackie potvrdit či vyvrátit.
Za tu dobu v Česku stačí vzniknout a zaniknout nový zpravodajský web.
Zadruhé, stačí dost silná ideologická motivace a rozdíl mezi dinosaury a drby na sociálních sítích se stírá na nulu. Feministické teoretičky a aktivistky explicitně tvrdí, že obětem znásilnění je třeba apriorně věřit a obviněným apriorně nevěřit. A při objevu případných nesrovnalostí být připraven na to, že prožité trauma vede oběti k tomu, že jejich vzpomínky se mohou měnit v čase a že se třeba až postupně rozpomenou na něco, co si původně nepamatovaly. Erdelyová své prohřešky - to, jak ustupovala požadavkům Jackie - omlouvala tím, že ji nechtěla „retraumatizovat“. To, že je zároveň Jackie ochotna postoupit retraumatizaci zveřejněním svého příběhu v časopise, jí nepřišlo divné. Kdyby takto postupovali lidé drbající na Twitteru, nějaký blogger anebo bulvární talk show na komerční televizi, teoretici médií by v tom viděli argument, proč dnes víc než kdy dříve potřebujeme seriózní investigativní žurnalistiku. Rolling Stone strávil půl roku výrobou reportáže, jakou by na Extra.cz možná vydali, a možná taky ne.
Zatřetí, novinařina není věda. Akademici z Columbia University pracovali na svém rozboru tři měsíce. Jejich výsledek je sice velmi podrobný, ale kromě chvilky čarování s pojmem „confirmation bias“ v něm člověk nenajde nic zvlášť akademického. Což je z jedné strany dobře, že se nesnaží oslňovat žargonem. Ale z druhé strany – jejich analýza neukázala nic, na co by nepřišel slušný člověk s citem pro fair play, který má základní sociální dovednosti, někdy v životě samostatně pracoval, je zvyklý vstřebávat informace a třeba někdy četl nějakou detektivku. „Ověřování negativních informací u lidí, jichž se dotýkají, je věcí férovosti, ale může také přinést překvapivá nová fakta“ – taková a podobná poučení analýza vyvozuje. Svatá pravda, ale potřebuje na to člověk být vědec? Novinařina je řemeslo. Prostředky vynaložené na jeho akademické pitvání jsou prostředky, které schází na jeho praktikování.
