Kdo si ještě u nás vzpomene na Havla nebo na Kubu?

Pro zdejší obránce lidských práv je dobře, že k sametové revoluci došlo v roce 1989, a ne o patnáct let později. Místo ideje lidských práv v populární kultuře se od těch dob změnilo, a ne k lepšímu. Ideologie a autority, které jsou nepřátelské lidským právům ze své podstaty, mají imunitu vůči západní kritice, dokážou-li se prezentovat jako „strukturálně utiskované“ (radikální islám například). Západní státníci uctivě vzhlížejí k diktátorům buď z nezbytí a slabosti, anebo, v případě sílících antisystémových sil, z upřímných sympatií (Národní fronta, UKIP atd.). Vedení britské Labour Party, kdysi jedné z nejsebevědomějších a nejúspěšnějších levicových stran západní Evropy, dnes navazuje spíš na Monthy Python než na dědictví britského labouristického hnutí: má místopředsedu citujícího v Parlamentu Mao ce tunga a předsedu citujícího Envera Hodžu. Dnešní političtí hrdinové západní progresivní generace žijí pod ochranou nástupkyně KGB v Moskvě či se skrývají na ekvádorské ambasádě v Londýně před obviněním ze znásilnění ve Švédsku. Který ze západních státníků, intelektuálů či pop hvězd by se dnes zajímal o chartisty, natož aby se s nimi sešel? Byli to samí bílí samci, někteří z nich podezřele reakční (křesťané). Václav Havel měl na kontě esej, jež už v době svého vydání vzbudila pobouření západních feministek (Anatomie jedné zdrženlivosti). Kdo by se o ně zajímal a pálil si za ně prsty? Čekal by je osud dnešních běloruských disidentů.

Kupodivu občas probleskne cosi, co jako by bylo starou, zapomínanou tradicí inspirované a přenášelo ji do dnešní doby. Americká Human Rights Foundation, jež vznikla v roce 2005, od roku 2012 uděluje od roku 2012 Mezinárodní cenu Václava Havla za kreativní disent. Je to pozoruhodná iniciativa – financují ji nadace spoluzakladatel Googlu Sergeje Brina a jeho manželky Anne Wojcicki a spoluzakladatele PayPalu a investora Petera Thiela. Nestává se často, aby se lidé ze Silicon Valley hlásili k myšlenkám středoevropského intelektuála a politika. Havlův způsob myšlení ale se zadáním ceny dobře ladí a ti, kdo vybírají laureáty, by asi Havla potěšili a mají dnešnímu světu co říct – stali se jím například čínský umělec Ai Wej-wej, barmská disidentka a politička Do Aun Schan Su Ťij nebo Pussy Riot.

Mezi letošními třemi laureáty byl kubánský umělec Danilo Maldonado řečený El Sexto (to nemá nic společného se sextováním, znamená to „šestý“). Je to dvaatřicetiletý umělec, který dělá kresby, graffiti a performance, patří k disidentům, občas ho zavírají. Naposledy loni v prosinci, když se chystal na performanci spočívající ve vypuštění dvou prasat označených jmény Fidel a Raúl, které si účastníci akce mohli zkusit chytit. Byl ve vězení bez soudu až do letošního října. 24 dnů držel hladovku. Koncem října byl propuštěn. Havlovu cenu, kterou si v dubnu na ceremoniálu v Oslo nemohl převzít, si teď přijel vyzvednout do USA. Setkal se tam s ním například jeden z nejvýmluvnějších Putinových kritiků Garry Kasparov.

Proč vlastně o kubánského vězně nikdy neprojevil zájem nikdo od nás? Co Dagmar Havlová, s jejímž souhlasem nadace Havlovo jméno používá? Co naše ministerstvo zahraničí? Nevejde se to snad do naší politiky lidských práv, reformované tak, že měla navazovat i na myšlenky reformních komunistů? Anebo nikdo nechce rýpat do Kuby, když v ní teď Obama nalezl dalšího tradičního nepřítele, se kterým by se mohl spřátelit? Je to smutné, že Havlova cena je, co se týče Havlovy vlasti, sirotek. Moc těch jmen, která by ve světě něco znamenala, nemáme. A přitom se nejeden český diplomat dostal na různé prestižní akce jen díky Havlovu jménu.