Nestranický kandidát na rumunského prezidenta Calin Georgescu, který nečekaně vyhrál první kolo rumunských prezidentských voleb a který se nelíbí evropskému a rumunskému establishmentu.
Foto: Volební tým Calina Georgeska
1
Česká armáda bude mít nová transportní letadla. Za dva letouny C-390 zaplatíme brazilskému výrobci Embraer 11,3 miliardy bez DPH. Podle některých údajů to může ...
Rumunský ústavní soud rozhodl o nutnosti opakovat první kolo prezidentských voleb. Rozhodl poté, co už výsledky prvního kola potvrdil, a v okamžiku, když už začalo (alespoň mezi krajany) hlasování v kole druhém, ve kterém se měli utkat zástupce antisystémových sil Calin Georgescu a liberálka (nicméně nepocházející ani z jedné ze dvou vládnoucích stran v zemi po roce 1989) Elena Lasconi.
Obvinění ohledně zřejmého vnějšího vměšování do volební kampaně skrze mohutné zneužití sociální sítě TikTok jsou závažná, nicméně nejde o falšování voleb. Zásah „cizího státního aktéra“ se týká kampaně, nikoli samotného volebního aktu. Nikdo nemluví o manipulaci s urnami či o nákupu hlasů, pouze o působení skrze propagandu. Tedy o jevu starém jako demokracie sama, přítomném i v době před TikTokem.
Těžko můžeme pochybovat, že se Moskva s vervou pustila do ovlivňování rumunského veřejného mínění, jakmile vycítila šanci (tedy rostoucí nespokojenost společnosti s 30 let vládnoucím establishmentem dvou hlavních politických stran) oslabit klíčový stát východního křídla NATO. A zcela určitě právě toto rozuzlení je nejlepším, co si Vladimir Putin mohl přát. Namísto nejisté výhry „jeho“ kandidáta ve druhém kole se mu podařilo umístit časovanou nálož pod celou rumunskou demokracii.
Jde o událost bezprecedentní, která hrozí „ztrátou důvěry občanů v systém“, jak napsal politolog Adam Eberhardt. Není divu, že když v reakci na rozhodnutí rumunského soudu polský ministr vnitra Siemoniak napsal na Twitteru, že „ubrání Polsko před podobným scénářem“, strhla se hned diskuse, zda šlo o uklidnění občanů, nebo spíše skrytou výhrůžku politickým oponentům před polskými prezidentskými volbami.
Pokud je totiž takové jednání možné, můžeme ztratit tu poslední jistotu, kterou jako občané demokratických státu máme, tzn. že jsme schopni jednou za určenou dobu změnit ty, kteří nám vládnou. Což je mimochodem jedna z hlavních drobností, která odlišuje naše země od moskevského impéria.
Na více teoretické úrovni je takovým krokem zpochybněna celá západní koncepce občanství, založeného na představě jednotlivce obdařeného nezcizitelnými právy, mezi která patří svobodná vůle. Demokracie bez předpokladu, že jsme schopni samostatných svobodných rozhodnutí, postrádá smysl. Od pátečního večera se objevila spoustu hlasů, které v rozhodnutí rumunského soudu vidí spíše projev hrdé „obranyschopné demokracie“, která se dokáže postavit svým nepřátelům. Osobně mi to připomíná zacházení s občany jako se zákazníky McDonald’s, kteří nemohou dostat kávu, aniž by nebyli pětkrát upozorněni, že obsah je opravdu horký a mohli by se popálit.
Nakonec ale možná podstata věci je mnohem banálnější. Expert na rumunskou politiku Kamil Całus vysvětluje, že Ústavní soud je už roky vnímaný jako instituce personálně zcela ovládnutá nominanty (postkomunistické) sociální demokracie. Její kandidát, premiér Marcel Cilacu, se k všeobecnému překvapení do druhého kola nedostal a nyní je opět ve hře. Hle, obranyschopná (sociální) demokracie v akci…
Bohužel toto je jen jedna ze série událostí z poslední doby, které působí jako nové a nové hřebíky zatloukané do rakve politického řádu, ve kterém jsme si zvykli žít a který přinesl střední Evropě 30 let poklidného růstu.
V rámci tohoto týdne bohatého na špatné zprávy belgická policie prohledala nemovitosti spojované s bývalým komisařem pro spravedlnost Didierem Reyndersem. Je vyšetřován kvůli podezření z praní špinavých peněz neznámého původu. Toto šetření běželo i v době, než nastoupil do čela evropské spravedlností, a nyní, když přišel o imunitu, se policie okamžitě vrátila na stopu. Pro polská média to byl obzvláště lákavý kousek. Reynders byl totiž tváří bruselského boje proti předchozí polské vládě vedeného jménem „obrany právního státu“ kvůli změnám v polském soudnictví. Pro morální poučení pro Středoevropany nechodil nikdy daleko. „Základní hodnoty EU jsou pro nás velmi důležité, proto se těchto hodnot musíme držet, to právě z nás dělá Evropany,“ prohlásil před rokem ve Varšavě.
Ještě před měsícem vyrazil na rozlučkovou cestu do Polska, aby pochválil novou vládu za „snahu o obnovu právního státu“. Rozhodují jeho údajné osobní prohřešky o validitě obvinění vůči Polsku? Samozřejmě ne. Dokud se ovšem nepodíváme na vývoj kauzy, ne zcela nepodobné té rumunské: stupňování se disciplinárních finančních kroků vůči Polsku v posledním roce před loňskými volbami a následně ze dne na den obrat a uvolnění evropských prostředků okamžitě po vzniku nové vlády, která pochopitelně tehdy (a v podstatě dodnes) nezměnila prakticky nic z dříve pro Brusel nepřijatelných justičních reforem. Ocenila se pouhá snaha? A nevyvolává to otazníky nad tím, zda nebyl boj o „právní stát“ primárně účelovým nástrojem politické změny?
Mohli bychom tím výčtem pokračovat dál třeba do Itálie, kde Giorgia Meloniová čelila v těchto dnech generální stávce odborů. Spojnicí je soudní aktivismus, který si vyhrazuje právo vstupovat do politického dění jako orgán nadřazený exekutivě a vůli voličů. Lídr italských odborů popsal stávku jako „sociální revoluci na obranu demokracie“. U zrodu aktuální vlny protestů vůči italské premiérce stál totiž její narůstající konflikt se soudci, kteří opakovaně blokují snahy jejího kabinetu o nová řešení problému ilegální migrace a otevřeně vystupují jako konkurenční politická síla vůči exekutivě. V tisku se objevují analogie s rokem 2011, kdy pod nátlakem zevnitř a z Bruselu se rozpadla Berlusconiho vláda, která odmítala spolupracovat v řešení tehdejší dluhové krize EU.
Účelovost, která je zakrývaná řečmi o principech a hodnotách, zneužívání (reálné) ruské hrozby k realizaci vlastních zájmů, snaha delegitimovat politické protivníky z pozice zástupce nadřazené soudní moci – vražedný recept na to, jak zničit zbytky důvěry v demokratický proces. Proces, který je jednou z posledních věcí, jejíž závaznost uznávají všechny strany konfliktu probíhajícího v našich společnostech. Když zpochybníme i tento proces, posledním pilířem autority bude už jen síla.
00:02
