Dva klíčoví hráči blokují nový evropský balíček pomoci pro Ukrajinu. Podle deníku der Spiegel by se mělo jednat o Francii a Itálii, země jsou totiž velmi zadluž ...
Známe to všichni. Mobilní operátor namísto toho, aby nám dovolil vybrat si služby na míru, prodává „výhodné“ balíčky, takže když chceme volání zdarma do zahraničí, dostaneme i dvacet sportovních televizních kanálů. Ale kdybychom místo nich požadovali Netflix a HBO, neuspěli bychom, protože ty zase jdou dohromady jen s neomezenými daty. Ve zrychlené éře sociálních sítí fungují stejné předpřipravené názorové sety stále víc i ve veřejném prostoru.
Před třemi lety, někdy v prvních dnech nové ruské agrese na Ukrajinu, jsem v jednom rozhovoru zmínil, že hrdinná ukrajinská obrana proti obrovské přesile nám může znovu zpřítomnit vlastenecký a rytířský étos, který jsme v Evropě zvládli nejen úspěšně zapomenout, ale taky se mu vysmát a prohlásit ho za nebezpečný. Tehdy mi celá řada rozhořčených čtenářů vzkazovala, že vlastenectvím se přece ohání Putin a jeho režim, zatímco Ukrajina bojuje za „evropské hodnoty“.
Lekce ukrajinské války pomohla do slovníku naší veřejné debaty vrátit slova jako „vlast“ (a přesvědčení, že je něco úctyhodného ji bránit), nicméně představa, že se odpor vůči ruskému imperialismu musí nutně rýmovat s láskou ke všem dogmatům liberálního názorového mainstreamu, přetrval. Nedávno třeba po sociálních sítích začal kolovat starý (a nepříliš zdařilý) text Umberta Eca Věčný fašismus, ze kterého dokonce byla vyrobena grafika, na níž se demonstrovalo, proč je Rusko ztělesněním onoho „věčného fašismu“, a Ukrajina nikoliv. Mezi typickými znaky fašismu, které údajně odlišují Moskvu od Kyjeva, byl třeba „kult hrdinů“ nebo „kult národní tradice“. U každého, kdo měl s dnešní Ukrajinou jakýkoliv reálný kontakt a ví, jakou roli v udržování těžce zkoušené společnosti pohromadě hraje kult hrdinů padlých za vlast – ať už v minulosti, nebo (hlavně) v této válce –, musely tyto představy z příslovečné letenské kavárny vyvolat pobavení.
Jestliže étos „obrany vlasti“ se díky zkušenosti z ukrajinského konfliktu podařilo trochu rehabilitovat, občanské organizace a jednotlivci, kteří prosazují tzv. konzervativní agendu v rodinné politice, musejí už řadu let čelit stejnému typu útoku: „Kdo nechce svazky osob stejného pohlaví, podporuje Putina.“ Protože samozřejmě v souladu s logikou balíčků identity platí, že když nesouhlasíte s požadavky LGBT hnutí, jste nutně Putinův příznivec, neboť Putin se přece proti tomuto hnutí také vymezuje.
Všichni jsme ovšem dětmi stejné doby. Uvažování v „balíčcích identity“ zasahuje do politických programů nové pravice stejně jako do těch liberálně-levicových. Právě teď se s touto skutečností nepříjemně potýká Volodymyr Zelenskyj – v souvislosti s kontakty s novou Trumpovou administrativou. Když protentokrát vynecháme celý bezpečnostní a mezinárodněpolitický kontext posledních událostí, zůstává faktem, že v prostředí MAGA hnutí se pomoc Ukrajině ocitla v jednom balíčku s očkováním proti covidu-19, „transgender propagandou“ a otevřenými hranicemi pro ilegální migraci.
Na toto nebezpečí upozorňovala řada expertů, kteří měli možnost zblízka sledovat americkou veřejnou debatu, včetně života republikánských sociálních sítí. „Celá řada lidí z blízkého Trumpova okolí má značně odlišný pohled na Ukrajinu než my ve střední Evropě. A ruské narativy na ni mají překvapivě velký vliv,“ varoval bývalý polský velvyslanec ve Washingtonu Marek Magierowski. Dlouho se zdálo, že tyto ideologické pohnutky nemohou převážit nad tvrdými bezpečnostními a geopolitickými zájmy. V dnešní době se nicméně stírají nejen hranice mezi virtuální a nevirtuální realitou, ale také mezi vnitřní a zahraniční politikou. Proto lze na tyto obvyklé „pojistky“ proti ideologickým vlivům na zahraniční politiku spoléhat stále méně.
Skutečnost, že se v dnešní době překreslují tradiční dělicí linie mezi politickými tábory a náš pojmový aparát nestíhá proměny politického spektra, způsobuje, že se v souladu s logikou balíčků identity může naopak mezi MAGA konzervativce na konferenci CPAC zařadit i Robert Fico, starý svazák, milovník rudých karafiátů, Rudé armády a Gustáva Husáka – zřejmě díky své neskrývané nechuti k Zelenskému a boji s proticovidovými opatřeními.
Problémem politiky identit na obou stranách barikády je sklon k morálnímu absolutismu a apokalyptickému vidění světa. Politický život se pak tvaruje do toxické spirály střetu mezi znepřátelenými kmeny, každý se svým balíčkem identity na zádech. Zájmy celku pak nutně přehlušuje hlasité fandění některé ze stran sporu. Jak píše Konrad Szymański, bývalý polský ministr pro evropské záležitosti, v důležitém textu, který právě vyšel česky v revue Kontexty: „Začínáme projektovat politiku natruc druhým. Uspokojení z toho, že naši oponenti kňučí bolestí či vzteky, začíná být důležitější než obecné blaho.“
Přitom naši protivníci, třeba Rusko, takový problém nemají. Kreml dokáže být ideologicky naprosto promiskuitní a západním kulturním válkám přihlížet s úšklebkem a využívat je pro vlastní potřebu. Jak říká autor nedávno i česky vydané knihy Konec ruského světa? O ideových zdrojích ruské agrese Piotr Skwiecinski: „Největší důraz je tady kladen na samotné vymezení vůči Západu. Být protikladem je důležitější než samotný obsah onoho protikladu. Současný ruský příklon ke konzervatismu vyplývá z toho, jak je vnímaný dnešní Západ, tedy skrze převládající ultraliberální agendu. Dovedu si hypoteticky představit, že kdyby na Západě začali dominovat např. texaští evangelikálové, za pár let bude Putin uzavírat manželský svazek se Šojguem a žehnat jim bude patriarcha veškeré Rusi. Trochu přeháním, ale jen trochu. Obsah antinomie je druhořadý, důležitá je antinomie sama.“
To pochopitelně neznamená, že „kulturní války“, které vedeme, nejsou podstatné. Otázka, kterou Vance položil v Mnichově, tedy „kdo jsme a co vlastně chceme hájit“, platí. A mimochodem platí na obou stranách Atlantiku. Nezbývá než doufat, že díky šokové terapii posledních dnů ji budeme schopni vést v realističtějším duchu spíše než v prefabrikovaných „balíčcích“.
00:07
