Jednotlivé strany před volbami slibují různé úpravy daně z přidané hodnoty (DPH). Například TOP 09 navrhuje sjednocení sazby DPH do jediné, což má podporu i v ...
Světem technologií otřásl nástup čínské aplikace DeepSeek, údajně mnohem levnější a produkčně méně náročné umělé inteligence, než jsou ty americké. Prezident Trump v té souvislosti mluvil o „budíčku“ pro americké filmy, ve zprávách zazníval opakovaně termín „Sputnik moment“, odkazující k vyslání první družice, sovětského Sputniku, jež odstartovala vesmírné závody mezi tehdejšími supervelmocemi. Bude se tedy závodit. Otázka kam a proč se poběží, ale moc nezaznívá, jako kdyby bylo irelevantní si ji vůbec klást, protože směr vývoje je už nezměnitelně daný. Otázka jen je, jak rychle se závod poběží a kdo bude v jeho čele. Jistěže to není podružná otázka, umělá inteligence může mít taky vojenské využití, třeba k ovládání velkých „hejn“ útočících dronů. Bude ale také – pro své jistě početné uživatele – nastavovat standard jazyka nebo zobrazení, utvářet jejich vnímání, a to ani ne tak nějakou velkou lží, spíš mnoha maličkostmi.
„Kdokoli získá kontrolu na AI, bude kontrolovat i odpovědi na otázky jako: Co se stalo čtvrtého července 1989? Kolik existuje genderů? Fungovaly covidové lockdowny? Co se děje v Izraeli? Co se stane, až AI tyto otázky položíte, bude záviset na tom, kdo ji vytvořil, kde sídlí a na jakých informacích byla trénovaná. Proto chce AI kontrolovat každá vláda a každý kulturní válečník,“ napsal ve svém v zásadě optimistickém článku pro The Free Press Alex Rampell. Jinými slovy, kdokoliv bude kontrolovat AI, bude mít jistý druh monopolu. Dá se asi předpokládat, že v americkém provedení by ten monopol mohl být jaksi benevolentnější než v čínském. Ale to nijak neumenšuje znepokojivost představy, že by takový monopol mohl existovat.
V Dostojevského románu Běsi je temně groteskní scéna. Popisuje schůzku revolucionářských intelektuálů v zapadlé ruské gubernii, na programu je debata o podobě ideální společnosti, již by měla chystaná revoluce nastolit. Účastní se i „ušatý Šigaljov s chmurnou a zasmušilou tváří“, který sepsal obsáhlý „návrh na uspořádání světa“ a dospěl v něm k následujícímu: „Ačkoli vycházím z neomezené svobody, v závěru dospívám k neomezenému despotismu. Nicméně dodávám, že reálné je pouze moje řešení společenské formy a žádné jiné.“
Ano, utopie mají ve zvyku stavět svoje deklarované záměry na hlavu. Platí to i pro technoutopické představy současnosti. Digitální technologie měly přinést mnohost a různorodost, rozšířit možnosti člověka, pomoci mu rozvinout jeho potenciál a tak dále. Jistě tomu tak mnohdy je. Ve větší míře ale přinášejí nivelizaci, zploštění. Kultura (ve smyslu způsobu existence, vnímání a prožívání) je pro rostoucí počet lidí definovaná v temnějších koutech online světa, odkud protéká i do toho hmotného a nabývá tam na síle a významu, šíří své vzorce chování. Americký dramatik mladší generace Matthew Gasda napsal hru Doomers o lidech z prostředí technologických špiček. V textu pro Spectator popisuje, jaká zjištění mu přinesly rešerše k tématu, četba množství knih, rozhovorů a blogů, rozhovory s lidmi z daného prostředí. Došel k obrazu lidí, kteří jsou až do absurdní krajnosti dohnanými karikaturami osvícenského racionalismu, duchovně a myšlenkově mělcí, bez zájmu či vůbec povědomí o lidské kultuře a hlubších dimenzích člověka, rozumějící pouze číslům a statistickým pravděpodobnostem. „Výsledkem toho je smířenost, nebo dokonce preference představy nahrazení člověka strojem. Z čistě racionálního hlediska se superpočítače, umělá inteligence a podobné systémy mohou zdát lepší pro plnění kognitivních úkolů – účinnější a snad i prosté lidských chyb. Vlastně to je v základech filozofie firem jako Google – konečným smyslem technologií je vytvořit vyšší formu života, která člověka předežene. Na té představě je něco ušlechtilého, je ale také zlá, chmurná a duchovně totalitářská. Racionalismus z Bay Area (oblast v Kalifornii, kde jsou technologické firmy soustředěné – pozn. aut.) není humanismus. Lidé, kteří jsou za umělou inteligencí, po většinu času nepřemýšlejí o kvalitativních aspektech života, o kvalitě života. Jsou zaujatí potenciálně katastrofickým závodem, kdo postaví víc superpočítačů, dosáhne umělé superinteligence, získá pro sebe božskou moc.“
Debaty o společenských důsledcích nástupu umělé existence se většinou soustředí spíš na praktické otázky: Jak mění a může dál měnit výkon té které profese, kdo všechno by kvůli ní jednou mohl přijít o práci...? Otázka, jakým způsobem změní člověka – jako jednotlivce i jako společnost – moc často nepadá. Možná za tím je i jistá odevzdanost osudu. Proč vést debatu o věci, která už je rozhodnutá? Žádná debata přece nemůže změnit směr civilizačního samopohybu. Je možné se mu jen podřídit, udržet se v tom proudu jakž takž nad hladinou, nad důsledky se moc nezamýšlet, protože by tak člověk mohl třeba dojít k nepěkným věcem. Svět dává Šigaljovům z technologické sféry za pravdu: reálné je pouze jejich řešení, ať člověku přinese cokoliv. „Kdo chvíli stál, již stojí opodál,“ napsal kdysi Jan Neruda. Jako kdyby ocitnout se „opodál“ bylo to nejhorší, co se člověku může přihodit. Lidská civilizace možná volbu nemá, lidé jako jednotlivci ale tu možnost zatím mají, jakkoliv je její naplnění z hlediska celku věc naprosto nicotná. Možnosti tu ale jsou. Stát opodál je jednou z nich.
00:09
