Kdysi zabránil jaderné válce. „Dnes už bych jednal jinak,“ řekl před smrtí

V době války na Ukrajině západní politici často mluví o možné eskalaci při debatě o dodávkách zbraní, jelikož má Rusko jaderné zbraně a ve své rétorice to jeho představitelé několikrát připomněli. Přesně před 40 lety, v době zvyšujícího se napětí mezi Sovětským svazem a USA, se ukázalo, jak rychle a nečekaně se svět může dostat na hranu jaderného konfliktu. Krátce po půlnoci 26. září 1983 se v ruském řídícím centru systému Oko rozsvítil alarm hlásící útok amerických jaderných hlavic na Sovětský svaz. Podle platných předpisů měl řídící důstojník co nejdříve informovat armádní velení o blížícím se jaderném útoku. Stanislav Petrov se však rozhodl jinak a útok nenahlásil. Považoval ho za falešný poplach a zabránil tak možnému rozpoutání jaderné války.

V roce 1983 byly vztahy světových supervelmocí USA a SSSR na bodu mrazu. Po předchozím období détente, které skončilo sovětskou invazí do Afghánistánu v roce 1979, nastoupil do Bílého domu Ronald Reagan, který zvolil v mnohem konfrontačnější přístup k rivalovi. V březnu 1983 Reagan nazval Sovětský svaz „říší zla“ a krátce na to oznámil Strategickou obranou iniciativu, program, který měl Spojené státy ochránit před sovětskými jadernými hlavicemi. O tom, jak napjaté vztahy velmocí byly, svědčí i tragédie civilního letu Korejských aerolinií KAL 007 1. září 1983, který sestřelilo sovětské letectvo poté, když se omylem vychýlil z plánovaného kurzu a vletěl do sovětského vzdušného prostoru.

Jen několik týdnů na to, 25. září 1983, nastoupil na noční službu podplukovník Stanislav Petrov. Ten se podílel na vývoji systému Oko, který za pomocí družic sledoval americké rakety a měl včas varovat sovětské velení o americkém jaderném útoku.

Krátce po půlnoci se v řídícím středisku rozezněl alarm, který hlásil, že z americké základny vystřelila raketa. Podle Petrovových pozdějších vzpomínek následovalo přibližně 15 sekund ticha. Podle protokolu měl při podobném alarmu okamžitě informovat sovětské velení, které by následně rozhodlo o dalším postupu. Vzhledem k tomu, že měla raketa zasáhnout Sovětský svaz během 20-25 minut, pravděpodobně by rozhodlo o jaderném protiútoku. „Nebylo žádné pravidlo jak dlouho můžeme o přemýšlet o situaci než útok nahlásíme. Ale věděli jsme, že každá vteřina zdržení nám bere drahocenný čas, který velení a armáda potřebovaly, aby mohly rozhodnout o protiútoku. Měl jsem jen zvednout telefon a oznámit to vedení. Ale já se nemohl pohnout, cítil jsem se jako bych seděl na rozpálené pánvi,“ uvedl později k začátku poplachu Petrov.

Krátce na to, řekl podřízeným, aby se vrátili všichni na svá místa a snažil se získat o potencionální raketě více informací. Jako jeden z tvůrců systému Oko, který fungoval rok, mu příliš nedůvěřoval. V počátku byl překvapen, že zaznamenal pouze jednu raketu a v souvislosti s doktrínou MAD očekával v případě jaderného útoku stovky raket. Také ho udivilo, že start jedné rakety počítač vyhodnotil jako „velmi pravděpodobný jaderný útok”, tedy nejvyšší stupeň varování. K tomuto stupni měl počítač dojít po řadě kontrol. „Jsme moudřejší než počítače. Vytvořili jsme je,“ řekl později pro Der Spiegel. Zjistil také, že satelity nemají žádné fotografie raket, rozhodl se tak útok nahlásit jako falešný poplach. Krátce na to se však během několika málo minut ozvaly další čtyři poplachy. Rozhodl se však jednat stejně, označil je za falešný poplach a čekal, zda rakety zaznamenají během několika minut i pozemní radary v SSSR. Když se tak nestalo, bylo mu přibližně po čtvrthodině jasné, že se jednalo o falešný poplach.

Po službě, během které se rozhodl porušit předpisy, podle kterých měl o poplachu ihned informovat vedení, si podle svých slov dal několik panáků vodky a kvůli psychickému a fyzickému vyčerpání celý následující den prospal.

Po návratu do práce se setkal s velitelem protiletecké obrany a situaci mu popsal. Generálplukovník Jurij Votincev ho za chladnokrevné řešení situace pochválil a řekl mu, že jednal správně. Dlouho se však jednalo o poslední pochvalu, které se mu dostalo.

Jeho přímí nadřízení kritizovali, že nevyplnil válečný deník a nejednal dle předpisů. „V jedné ruce jsem mě telefon, v druhé intercom, třetí ruku pro zápis nemám,“ odvětil údajně Petrov. Žádného ocenění se nedočkal. V případě, že by ho získal, znamenalo by to přiznání, že nový a moderní systém Oko může selhat a za toto selhání by někdo musel být potrestán. Krátce poté byl převelen na méně zodpovědnou pozici. V roce 1984 z armády odešel a začal pracovat ve výzkumném ústavu, který se zabýval ochranou před balistickými raketami.

Několik měsíců po incidentu vyšetřovatelé zjistili, že poplach spustilo několik slunečních paprsků, které se odrazily pod zvláštním úhlem přesně nad základnou americké armády od mraků a satelity systému Oko je vyhodnotily jako raketové motory.

O tom, že si Sovětský svaz chvíli myslel, že byl napaden a hrozilo odpálení jaderných hlavic, by se svět možná nedozvěděl, nebýt pamětí jediného vojáka, který Petrova pochválil. Generál Votincev je vydal v 90. letech a popisoval v nich i incident systému Oko. Petrov poté poskytl několik rozhovorů ruským médiím a v roce 2006 dokonce vystoupil v OSN. Získal několik ocenění a vznikl o něm film “Muž, který zachránil svět”, který spojuje dokumentární části s hranými pasážemi. V jednom z rozhovorů však přiznal, že v současné době by už jednal jinak. „Ve stejné situaci? Zachoval bych se jinak. Kromě situace ve světě se změnila i vojenská strategie. Dnes byste pravděpodobně nejprve jednotlivými raketami vyřadili důležitá komunikační zařízení nepřítele a teprve potom udeřili masivně,” uvedl v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Muž, který možná zabránil jaderné válce, zemřel v 19. května 2017 ve věku 77 let. O jeho smrti se však svět dozvěděl až v září, kdy mu k narozeninám chtěl popřát německý dokumentarista. Telefon však zvedl jeho syn Dimitrij a oznámil mu jeho úmrtí.