Člověk dnes nikdy neví, která z mnoha sentencí, jež se do veřejného prostoru – třeba každodenně – vypouští, ho bude na dlouhou dobu definovat. Například koordinátor vládní strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn, píše Ondřek Štindl v komentáři pro Týdeník Echo.
Foto: Profimedia
1
Praha se začátkem léta promění ve změť objížděk a uzavírek. Nejvážnější dopravní krize hrozí na Praze 5, kde má dojít k rozsáhlé rekonstrukci ulic Plzeňská a Ná ...
Člověk dnes nikdy neví, která z mnoha sentencí, jež se do veřejného prostoru – třeba každodenně – vypouští, ho bude na dlouhou dobu definovat. Například koordinátor vládní strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn. Je to už tři čtvrtě roku, co ve spíš komorním prostředí na besedě s publikem na festivalu ve Slavonicích cosi řekl. A vášnivé (a někdy taky hysterické) debaty se o tom vedou ještě dnes (například v čerstvém diskusním střetu s Janem Zahradilem v pořadu Echo Prime Time). Způsobilo to jedno slovo. Pokud by to někdo náhodou nevěděl, bylo to slovo „svině“.
Označil jím malou část malé skupiny lidí – nadšených obdivovatelů ruského prezidenta Putina. Těch v téhle zemi, při všech sporech o válku na Ukrajině, není zas až tolik. V dotazu po jejich motivech Foltýn přišel s několika hypotézami – některé byly psychologizující (neštěstí, osamělost, smůla v životě), jedna obsahovala hodnocení jaksi morální („prostě svině“ – dále PS). Shrnuto: Někteří příslušníci celkem malé skupiny lidí mohou být PS. To není zas až tak skandální tvrzení. Nevidím sice českou společnost v barvách apokalypticky temných, přesto bych ale neřekl, že výskyt lidského typu PS je tady (jinde jistě taky) vzácný tak extrémně, až je zanedbatelný.
Ten výrok ovšem docela zarezonoval a jaksi vyrostl. Pro část debatující veřejnosti se z něj stala hrubá urážka poloviny národa, jíž je tím upíráno právo na vlastní názor. Z Foltýna se pak pro ni stal svého druhu strašák, zosobnění státní moci odhodlané cenzurovat, potlačovat, ostrakizovat. V politickém boji se velmi hodí takovou figuru mít: můžou se vést nekonečné debaty o tom, jestli státní úředník může používat takové výrazivo. Ve vstupu do televizní zpravodajské relace by asi neměl. Jedním z protivných rysů dneška je, že si člověk nemusí uvědomovat, kde všude a kým je nahrávaný. Jistě je možné se různým nedorozuměním a konfliktům vyhnout tak, že se budeme vyjadřovat za všech okolností – tedy i v komorně působícím prostředí a mezi „svými“ –, jako bychom měli právě vstup do hlavních zpráv v televizi. Já to tak nedělám a dnes mi je už zatěžko to žádat po druhých.
Otakar Foltýn a jeho PS jsou pro velkou část veřejnosti součástí širšího příběhu – příběhu potlačování, ostrakizace, kvůli níž se dnes člověk „bojí říct svůj názor“. Jistě, i argumentaci tímhle pocitem je možné odbýt jako manipulativní debatní taktiku, způsob, jak sám sebe stylizovat do mučedníka nebo novodobého disidenta; na sociálních sítích člověk narazí na dost a dost uživatelů, kteří dělají právě tohle. Ale není to, myslím, z obecného hlediska jediné a postačující vysvětlení. Lidé skutečně nějakou ostrakizaci zažívají, není nějak státně organizovaná, neprobíhá na povel. A nejde tolik o údajnou nevyváženost oficiálních médií – titíž lidé, kteří nad ní hořekují, často tvrdí, že těm médiím už stejně nikdo nevěří. V tom případě tedy ale ta ostrakizace nemůže mít valný praktický dopad.
Daleko silněji, myslím, může někdo vnímat to, když se na něj na sociálních sítích sesype skupina odpůrců. Stává se to stoupencům všech možných postojů ke všemu možnému, k charakteristikám současné veřejné debaty ale patří taky to, že podobné jednání člověk registruje jenom u té druhé strany. Veřejně činná osoba by se s tím měla být schopná srovnat. Pro člověka, který ve hmotném světě moc kontaktů s lidmi nemá a nahrazuje si to na sociálních sítích, může ale taková zkušenost být hodně zraňující. Nechávám stranou, jestli si ji „zasloužil“, jestli „dostal ochutnat vlastní medicínu“, to na skutečnosti zranění nemusí nic měnit. Ty nejtěžší rány způsobují roztržky se známými, blízkými, třeba i nejbližšími. Stává se to, taky mám ve svém – naštěstí ne moc blízkém – okolí pár lidí, s nimiž se mi komunikuje dost těžko. A opět, bez ohledu na to, kdo co způsobil, je zkušenost zpřetrhání nějakého vztahu hodně trýznivá, zvlášť když člověk těch vztahů obecně nemá moc. Dalo by se říct, že v podobných situacích existuje snadná pomoc: Pokud někdo chce udržovat třeba přátelství s někým na druhé straně politického rozdělení, může s ním uzavřít „tichou dohodu“, že se o některých tématech prostě nebudou bavit. Jenomže to bychom nesměli být do těch svých názorů tolik „zainvestovaní“. Třeba se kolem sebe nedívám dost pozorně, ale nikdy jsem nezaznamenal, že by někdo výrazně změnil své názory potom, co na sítích dostal čočku nebo když se s ním blízcí lidé přestali bavit. Možná se tím dosáhne spíš toho, že někdo zmlkne, a hořkost, osamění a (třeba neoprávněný) pocit nespravedlnosti se v něm budou vařit dál. Pak taková zkušenost může člověka zatvrdit a třeba posunout k ještě většímu extrému – lidi jinak smýšlející nebude brát jako živé bytosti, s nimiž se běžně stýká, ale jako přeludy z virtuálního světa, do nichž bude moci projikovat své vnitřní běsy. Uznat v takové situaci omyl by pro něj znamenalo přistoupit na to, že ta svá zranění utrpěl pro nic za nic. Je jednodušší sdílet s podobně zraněnými společnou představu viníka – třeba plukovníka Foltýna.
Nevím, co by se s tím dalo dělat. Asi upřít zasněný pohled do dáli a vyslovit přání, aby na sebe lidé byli trochu hodnější, ale trochu pochybuji, že by to k něčemu vedlo. Vyrůstal jsem v režimu, v němž se lidem typu PS velmi dařilo. Obávám se, že dneska zase mohou vzhlížet k budoucnosti s rostoucími nadějemi. Ne kvůli politickému systému, ale kvůli mechanismům veřejné debaty, jejím inherentním vlastnostem, které ani tolik nesouvisejí s charakterem jejích účastníků, jako s principy prostředí, v němž diskuse probíhá. Člověka to může zpracovávat tak dlouho, až se z něj PS prostě stane.
00:01
