Žiju si jako dítě, říká Ivan Mládek

Ivan Mládek provází životy Čechů už víc než půl století. Kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů podlehly miliony lidí, ač se tomu třeba i bránili. Jeho Banjo Band je naučil mít rád tak „staromódní“ muziku jako dixieland a jeho humor povýšil absurditu a dada na lidovou zábavu. Navzdory snobům a elitářům lze říci, že málokdo se postaral o kulturní povznesení národa tak jako tento originální člověk, který kdysi oblékl sako a nebál se vypadat jako pako. (Rozhovor probíhal na Mistrovu žádost písemně.)

V některých jazycích se některé věci pojmenovávají podle stavu, v jakém se nacházejí. Takže například ježkovi v běhu se říká běžek. Je osmdesátiletý Mládek pořád ještě mládek, nebo přece jen už trochu stárek?

To se musím podívat do zrcadla. Ale doufám, že i dneska vypadám dostatečně zchátrale, horší by bylo, kdybych začal na svůj věk vypadat až moc dobře. Takovým lidem hrozí brzký konec. Všimněte si, že když ve vašem okolí všichni někomu říkají, jak vypadá skvěle, tak se pak brzo dovíte, že nečekaně „zakukal“. A naopak, ti, kterým nikdo nelichotí a každý o jejich zjevu taktně mlčí, tady straší do sta let.

Jsou jména, která skutečně naznačují původ nositelů. Lze ve vašem rodu vystopovat nějaké mládky, tedy původně mladší pomocníky, třeba ve mlýně?

Tuhle teorii lze aplikovat, jen co se týče mého „vedlejšáku“, malování. Otec i děda nebyli pomocníci ve mlýně, ale výborní malíři, i když se malováním neživili, protože to neměli zapotřebí. Ale nějaký už prapraprapraděda se uměním živil, byl to věhlasný barokní architekt, jmenoval se Ignác Josef Cyrani, to příjmení měla i moje babička. Maloval a stavěl barokní chrámy, hlavně na Moravě, v Olomouci a v Kroměříži. Tím ale nechci naznačit, že bych snad po svých předcích podědil nějaký talent, možná spíš jen to, že se mi tato činnost nepříčí a malovat jsem schopen. Samozřejmě i špatně.

Podědil jste po nich také humor? Byli vaši příbuzní vtipní? Dědí se humor?

Každý podle mě podědil nějaký humor, ale každý trochu jiný. Neznám nikoho, kdo by si o sobě myslel, že pro něj nemá smysl, dokonce si myslím, že si skoro každý myslí, že ten jeho humor je nejlepší a všichni, kdo mu nerozumějí, jsou blbci. Když se víceméně humorem živíte, musíte se snažit, abyste byl pro co nejméně lidí blbec. Je to docela honička.

Bylo u vás doma veselo?

Pokud máte na mysli v dětství, tak bylo střídavě veselo, střídavě oblačno. Byli jsme tři sourozenci, s bratrem jsme se pořád o něco hádali nebo prali, mladší sestru jsme zlobili a někdy i trochu týrali – samozřejmě vždy bez následků. Takže mluvit přímo o veselosti by bylo přehnané. Máma byla na nás slabá, našich půtek si radši moc nevšímala a čekala, až přijde táta z práce. Její stížnosti řešil většinou mávnutím ruky s poznámkou „No co, blbý děti“, a když naše prohřešky byly vážnější, mě a bráchu seřezal. Ovšem také vždy bez trvalých následků. Pamatuji se, když nás táta jednou zaslouženě „mydlil“, jak maminka křičí: „Bohouši, do hlavy ne!“ Po letech jsem si na tento mámin výkřik vzpomněl a uplatnil jsem ho v jedné písničce. Dokonce jsem si vzpomněl, proč k tomuto památnému výprasku došlo. Táta byl právníkem na ministerstvu financí a ze zdravotních důvodů chodil domů do Holešovic pěšky. Jednou to vzal přes centrum a na Příkopech u Dětského domu ho upoutal velký shluk lidí. Na nic takového na svých procházkách městem zatím nenarazil, zvědavost mu nedala, trochu se shlukem protlačil, aby zjistil, co se tam děje – a spatřil dva asi tak dvanáctileté kluky, jak se tam válejí po chodníku a o něco se perou. Byl jsem to já a můj mladší bratr Martin. Táta se styděl se k nám hlásit, rychle ze shluku vycouval a vyřídil si to s námi doma. Už jsem zapomněl, proč jsme se prali, bylo to před Pofisem, tak asi o nějakou levnou známku. Oba jsem byli vášniví filatelisté. Jinak na sestru Renatu nikdy ani nesáhl, i když občas také neměla čisté svědomí. A pokud si vzpomínám, vyloženě bylo u nás veselo jen na Silvestra při rozhlasových estrádách, zejména když účinkoval Vlasta Burian anebo „smutný muž“ Jaroslav Válek. Do Felixe Holzmanna bylo ještě daleko.

Myslím, že se na brněnského „smutného muže“ zapomnělo. Možná by stálo za to ho připomenout…

Ano. Po ruské okupaci v roce 1968 komunisté všechny jeho rozhlasové i televizní snímky z horlivosti zřejmě smazali, protože emigroval. Proto se ani po roce 1989 žádná repríza Válkových slavných krátkých monologů z padesátých a začátku šedesátých let neobjevila a asi už nikdy neobjeví. Vymazání těchto pokladů považuju za zločin. Objevily se jen některé snímky, které Jaroslav Válek natočil ve švýcarském exilu, ale ty už se nedají srovnávat s těmi, co natočil doma. Už zdaleka nemají tu lehkost a logicky sklouzávají do politické satiry, která humoru moc nepřidává. Ale Felix Holzmann nám ho naštěstí bohatě nahradil, kdybych byl snob a dal bych si na zahradu pomník, tak by to byl božský Felix.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat zde.