Je ještě Evropa domovem kultury? Kunderovo přeslechnuté varování

Západ se připravuje na boj s nepřáteli „našich nejvyšších hodnot“, to vyžaduje další nukleární zbrojení – čtu v novinách: USA a Velká Británie se zavázaly poskytnout NATO své jaderné odstrašující prostředky, zatímco ostatní evropští spojenci nesou břemeno odpovědnosti tím, že investují do systémů k jejich odpálení ze svého území. USA mají vždy nasazených zhruba 1700 z 3700 jaderných zbraní, zatímco Britové 40 z 225.

Po konci komunismu měl nastat „postdějinný“ čas už jen mírových updatů liberálně-demokratického řádu, tvrdil americký filozof Francis Fukuyama. Jenže i dějiny jsou divadlo, i pro ně proto platí, že když visí v prvním jednání na stěně puška, v posledním se z ní vystřelí. Tu atomovou pušku na stěně Fukuyama podcenil.

Jak se stalo, že se dějiny vracejí jako válka, ta nejstarší z jejich podob?

V Dopise o humanismu, jednom z nejvýznamnějších textů poválečné filozofie, Martin Heidegger varuje před „tyranií hodnot“: ve věku masové spotřeby a technologického rozvoje není terminální hrozbou pro západní společnosti úpadek hodnot, ale naopak redukce všeho na „pouhou hodnotu“ a předání hodnoceného do libovůle „hodnotícího subjektu“.

Hodnoty platí, svět je. Co platí, dnes drtivě převažuje nad tím, co je. „Celé ekosystémy vymírají a vy mluvíte jen o penězích“ – zahřímala Greta Thunbergová v OSN: Pamatujete? Ano, mluví jen o penězích, protože umí mluvit jen o tom, čím se platí za to, co platí. Mluvit o tom, co je, už zapomněli. Je to nejzazší podoba nihilismu.

V liberálně-demokratických společnostech jsme vystaveni tlaku dvou protikladných imperativů: zaprvé být nezávislými originálními osobnostmi, které z vůle k realizaci svobodně zvolených hodnot dělají smysl svého života; zadruhé uznat, že pluralita hodnot sama je konstitutivní hodnotou společnosti.

Konflikt mezi hodnotami by pluralitní společnosti rozvrátil, každá chce platit jako nejvyšší. Na půdě humanitních disciplín se v liberálních společnostech rozvinul třetí imperativ – záchranný: hodnoty „jinak historicky situovaných jednotlivců a společenství“ nesmíme jen odmítat jako cizí, musíme také porozumět nároku na pravdivost, který uplatňují. Hodnoty se ale před rozumějícím pohledem skrývají, v jejich skrýších je objevuje hermeneutické vědomí: umění interpretovat „nejvyšší“ hodnoty (i ty vlastní) jako falešné vědomí, které „se bojí o své iluze“. Až v 19. století výraz interpretace označuje toto umění strhávat masky z hodnot; scénu myšlení ovládli „mistři podezření“ – Marx, Nietzsche, Freud.

Zářivé obecniny

Podle známého aforismu Karla Krause je střední Evropa „laboratoří konců světa“. V současnosti se tu zkoumá konec světa přivolaný planetárním pravdoláskařstvím, které se jako zhoubná infekce rozšířilo po pádu bipolárního světa. Označuji tak pokryteckou redefinici světové dominance Západu jako „boj za lidská práva“. Umění interpretace, které je podmínkou soužití různých civilizací, je tak přehlušováno eurocentrickým diskurzem, který vnucuje příslušníkům jiných civilizačních okruhů západní pojetí „lidskosti“.

Intercivilizační dialog je paralyzován, roste nedůvěra mezi státy, světový řád se rozpadá.

Na praporu prezidenta naší republiky je vyšito Pravda vítězí, Václav Havel vyhlásil, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“; a navždy zlopověstný Joseph Goebbels před svou sebevraždou napsal: „Lži se jednoho dne samy sesypou a pravda nad nimi opět zvítězí.“ V preambuli americké deklarace nezávislosti stojí, že „všichni lidé jsou obdařeni svým Stvořitelem nezcizitelnými právy… mezi tato práva náleží svoboda a sledování osobního štěstí“. Ve státě založeném touto deklarací bylo otroctví legálním vztahem mezi lidmi.

Abraham Lincoln kritizoval své politické soupeře (1859) za to, že ponižují foundational principles Thomase Jeffersona na pouhé glittering generalities (zářivé obecniny), zatímco jako Američané mají povinnost je hájit jako axioms of free society, jako principy republikánského zákonodárství. V tu chvíli se ale ty zářivé obecniny mění v krvavá konkréta: zavazují zabíjet a nechat se zabíjet v občanské válce. To platí i o výroku Václava Havla, že „lidská práva jsou vyšší hodnotou, než svrchovanost států“ (VH 1999, v kanadském parlamentu). Když mu dáme empirický obsah, zářivá obecnina se mění v krvavé konkrétum – v „humanitární bombardování“.

Hesla jako pravda vítězí, lidská práva, svoboda – rovnost – bratrství proto označujeme v rétorice výrazem (převzatým z Lincolnova diskurzu) zářivé obecniny – jsou to výrazy auratické, které na zájmy jednotlivců a států vrhají auru, jež jim dodává vznešenost „nejvyšších hodnot“. Když je ale situujeme do našeho žitého světa, ukáže se, že jsou to empty signifier – prázdné nádoby, které naplněny vedou ke smrtelnému konfliktu s pravdami, za něž se převlékly opačné zájmy.

Když se auratické výrazy – jako například pojem lidská práva – stanou principem mezinárodní politiky a ovládnou politickou komunikaci, nastolují antidialogickou kulturu, která vede ke krvavým civilizačním konfliktům: zabíjet a nechat se zabíjet je pak morální povinností. Na obálce časopisu Der Spiegel z 19. listopadu 2006 čteme: Němci se musejí naučit zabíjet. Jak se stal Afghánistán (tedy účast ve válkách za lidská práva) vážným problémem.

Když se v jejich jménu ale zabíjí, zářivé obecniny se rychle mění v zářivé plytkosti. „Chodíme na Rusy jako na ryby!“ – vyhlašuje ukrajinský elitní voják; a ruský generál (podle odposlechu) zavelel prý uříznout nepříteli hlavu a napíchnout ji na kůl.

Zářivé obecniny, krvavá konkréta. Papež František to shrnul ve větě Válka je vždy porážkou.

Krvavá konkréta

Střední Evropa byla kulturním domovem intelektuálů, kteří rozvrátili naivní víru „vítačů války“ v možnost obnovit auru řeči díky frontové zkušenosti hrůzy a chvění, a vrátit tak ztracenou čest slovům, jako je hrdinství, charakter, oběť, zneuctěným „každodenními podvůdky“, na nichž stojí buržoazní společnost.

Poslední dnové lidstva Karla Krause a Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška spojuje jasnozřivé zhnusení nad válečným žurnalismem, který „zářivé obecniny“ mění na „zářivé plytkosti“, na fráze posluhující válečným cílům. „Vůdčí duchové se horlivě přimykají k banalitě a překotně unikají do frází, v nichž je za války nejbezpečněji.“ (Karl Kraus)

Ze všech mistrů výsměchu zářivým plytkostem válečné propagandy je nejkrutější Švejk: voják má „obě ruce uraženy“, usmívá se ale „příjemně“ na svého maršálka, protože bitva je „zcela dobyta“ a  „císaři vrácena jeho zem“ a uražená hlava hrdiny, „jak se kutálela, ještě vykřikla: Vždy povinnosti věrné spěch, byť vůkol vanul smrti dech“. Ve válce se každý podělá a „jeden mrtvej... kerýmu... šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů... i s krví“, do té půlky jeho lebky, která „i s mozkem ležela zrovna pod tím“.

Zářivé obecniny, zářivé plytkosti, podělaná konkréta.

Karl Kraus napsal o první světové válce: „Žurnalismus nezavinil tuto válku“, ale zavinil inflaci slov, „která vyprázdnila lidem srdce do té míry, že si už nedokázali představit, co je válka“. A z nedostatku představivosti ji také neumějí zastavit.

Přišla po kultuře

Podle Milana Kundery tvář novověkého světa vystihlo „umění románu“, kdy „jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd“. Náboženství přenechalo své místo kultuře, rozum se rozvedl s esencemi a stal se lstivým: láká jednotlivce do nových, „pokrokovějších“ uspořádání životních světů pomocí „lstí rozumu“, jako je třeba neviditelná ruka trhu, která mění soukromé neřesti ve veřejné ctnosti, takže jednotlivci „usilujíce o soukromé cíle, nevědomky spolupracují na realizaci univerzálního cíle dějin“.

Smysl existence se vystěhoval ze světových dějin do digresí, oklik a mezer v událostech, do příhod neznámých hrdinů na okraji všech možných světů, třeba Hrabalova pana Haňti z výkupny sběrných surovin. Slova se rozutekla do fikčních světů, mosty přes mezery v kauzálních dějích se zřítily. Věk kultury je věkem interpretací, které na všechny odpovědi na otázku „kdo jsme“ a „kde jsme“ vrhají „svit komična“: nikdo už není tím, za koho se má, má právo jen na porozumění, celek je vždy dočasnou hypotézou, identita všech a všeho není dána nějakou esencí, ale rolí v systému.

„V našem století, zdá se, probíhá další změna: tak jako na konci středověku Bůh postoupil své místo kultuře, kultura dnes postupuje své místo nějaké jiné síle, ale jaké? Technice, globálnímu trhu, mediasféře… nebo se Bůh vrátí, aby zaplnil prázdný prostor?“ – ptá se Kundera.

Nástupce kultury se ale zjevil hned na začátku krátkého (1914–1991) 20. století: byla to (první světová) válka, klíčová událost století, která rozhodla o tom, že plenění zdrojů kumulovaných na planetě Zemi po miliardy let „se bude dít válečně“ (Jan Patočka); totální mobilizace sil, kterou válka vyžaduje, je nejrychlejší způsob, jak proměnit Zemi ve „zdroj energie“, ovládaný vojensko-průmyslovo-byrokratickým komplexem a jeho obslužnými oligarchiemi, především korporátní vědou a korporátním žurnalismem.

Všechny historické formy smyslu, které lidé objevili ve svých životních světech a naučili se je sdílet s druhými lidmi, jsou za zvuků válečných bubnů podřazovány jedinému cíli – „přehodnocení všech hodnot ve znamení síly“. Velká distinkce mezi smyslem a cílem, jež prochvívá lidský život, se vytrácí z našich životů: „Dvacáté století jako válka,“ napsal Jan Patočka.

Domov kultury Evropa

Ve svém projevu na IV. sjezdu spisovatelů hovořil Milan Kundera o české sázce na kulturu. „Otázku samého bytí národa podmiňují obrozenci kulturními hodnotami, jež má národ vytvořit“, aby mohl „být jedním z evropských národů se vším, co to znamená“. V šedesátých letech začala česká kultura svou sázku vyhrávat, získávala světový význam.

Kundera pojímá jako „sázku na kulturu“, jistě jednu z nejvyšších v dějinách světa, i komunismus, ten se ale kultury začal bát, cenzuroval, zabíjel její představitele, a nakonec se „zvrátil se v cosi nelidského“ a svou sázku prohrál.

Hluboká je poznámka Ferdinanda Peroutky, že „miloval ruskou literaturu“, a proto byl proti komunismu, na rozdíl od těch intelektuálů-revolucionářů, kteří svůj komunismus přebírali z Paříže a k ruské kultuře neměli žádný vztah.

V osmdesátých letech minulého století se česká sázka na kulturu, píše Kundera, stala sázkou evropskou: Je Evropa, tento velký „domov kultury“, schopna ubránit kulturu jako svůj identitotvorný element? – ptá se Kundera v úvaze Unesený Západ (Le Débat, 1983).

Nové knižní vydání jeho úvahy (Le Débat 2021, česky Atlantis, 2023) prudce aktualizuje Kunderovu otázku, zda Evropa zůstane „domovem kultury“. Tím výrazem označme podle Jana Patočky ty společnosti, v nichž vznikají „civilizační statky“ – soubory tvrzení, jejichž pravdivost je zajištěna nikoli příkazem mocných nebo úctou k tradici, ale proto, že ji lze „nahlédnout“. Sdílením zkušenosti nahlédnutí se pak formuje společenství, které je sjednoceno „smyslem jednání“, nejen jeho (jakkoli velkým) cílem.

Civilizační statky, navzájem úzce propojené, jsou v podstatě jen tři: vědecké pravdy, rovnost jako morální princip, interpretace duchovních (v nejširším smyslu) děl. Jsou zdrojem principů, které mění společnost tím, že umožňují prohlásit univerza, platná jen na základě tradice nebo dekretů mocných, za „nesmyslná“ z hlediska zkušenosti nahlédnutí, a tak je delegitimizovat.

Rezonance civilizačních statků v celé společnosti vyvolává vlny „delegitimizací skrze nahlédnutí“, které se valí nepokojnými dějinami Evropy; a nezkrotitelně se přelévají přes hranice vojensko-politických bloků.

Doba poevropská: Kunderovo varování

V dokumentu režisérky Jarmily Buzkové o Milanu Kunderovi s názvem Odysea ztracených iluzí je úryvek z významného televizního pořadu Les Apostrophes Bernarda Pivota, věnovaného rozhovorům se spisovateli. Kundera v něm říká, že dostal dopis od jednoho čtenáře o tom, že jeho knihy se nedají číst, je v nich stejná posedlost sexem, o které čtenář věřil, že si od ní při četbě díla „východoevropského disidenta“ odpočine. Velmi ho ten dopis potěšil a, dodejme, z toho, co ho potěšilo při jeho četbě, udělal Kundera velké téma svého dialogu se západním publikem.

Představa, že jeho románové dílo bude čteno jako svědectví o „životě ve východním vojensko-politickém bloku“, byla jeho noční můrou. Chtěl být čten jako jeden z autorů velkého domova kultury – střední Evropy. Kunderova reinterpretace středoevropského kulturního domova, tohoto „diagnosťáku“ terminálních paradoxů západní civilizace, jako pravého kontextu jeho díla, rezonovala v celém světě – středoevropská, především vídeňská, moderna spolu s díly Kafky, Brocha, Musila, Krause, Rotha, Haška se stala světovou módou. Západ ale ztrátu své skeptické periferie, svého diagnosťáku, nepochopil jako tragédii, která radikálně oslabuje jeho schopnost rozumět sám sobě. To bylo pro Kunderu varovné znamení, že Evropa jako domov kultury přestává existovat.

A tady jsme u hlubšího smyslu jeho úvahy, který současné čtení její reedice zcela opomíjí: je jím varování, že Evropa může snadno přestat být „domovem kultury“ a být zahrnuta do prostoru vojenského bloku, kde vládne „jiná síla“, proti níž nahlédnutí nic nezmůže.

Už jednou jsme tu „jinou sílu“ nazvali jménem: válka (první i druhá, světová i lokální, horká i studená, ekonomická i náboženská), která ovládla dvacáté století a sápe se i po tom jednadvacátém. Jako stav mysli rodí monstrum, které nazvěme „myšlení pomocí vojensko-politických bloků“. Začal tak věk smrtelného boje mezi kulturou a „blokovým“ myšlením, protože civilizační statky nelze uzavřít v jejich hranicích. Prosakují z „domovů kultury“ do všech lidských společenství a mění je tím, že nabízejí klíče k odemknutí univerz, která v nich vojenská (politická, tradiční) moc uzamkla. „Domov kultury Evropa“ je subverzivní kontinent.

Na politických manifestacích i na volebních letácích čteme hesla: Jsme Západ či Spolu, nebo na Východ. Dnes jsme Západ, ale ne ve smyslu „Evropa je náš domov kultury“, ale ve smyslu přináležitosti k vojenskému bloku, který pohlcuje Evropu po konci bipolárního světa. Tato „nová Evropa“ (Rumsfeld) svou identitu zakládá na rozhodnutí být ochotnými pomahači hegemona Západu v jeho boji o unipolární světovou dominanci.

„Je dobré si připomenout, proč jsme Západ a proč jsou projíždějící američtí vojáci naši nejbližší spojenci… budeme posilovat svou schopnost přijímat na svém území ozbrojené síly spojenců“ – čtu v jednom novinovém komentáři. A Ursula von der Leyenová shrnuje (v rozhovoru pro LN) současný cíl Evropské unie lapidárně: „EU potřebuje více zbrojařských firem!“

V postbipolárním světě střední Evropa nenašla své místo, přestala být „diagnosťákem“ Západu, kulturním domovem kritiků „provincialismu velkých národů“ (A. J. Liehm), stala se kulturní i ekonomickou periferií, shlukem národů, z nichž každý se integruje po svém do vojenského bloku, kterým se Evropa stala. Česko například bezvýhradně schvaluje její katastrofální zahraniční politiku s nadějí, že bude „miláčkem hegemona Západu“, tak jako po roce 1918 bylo Československo „miláčkem Dohody“. Byla to „zářivá plytkost“.

A tak Kunderu jeho noční můra přece jen dostihla: jeho dramatická výzva „Evropané, bděte, abyste nezaměnili hranice domovů kultury za hranice vojenských bloků!“ je v jeho vlasti čtena jako oslava příslušnosti k nejmocnějšímu z nich.

Začala definitivně Kunderova „doba poevropská“?