Bitva urputná o helmu brankářskou

KOMENTÁŘ

Bitva urputná o helmu brankářskou
Začalo mistrovství světa v hokeji....Víckrát jsem se dočetl, že k onomu sjednocení hokejem tentokrát nedošlo, píše Ondřej Štindl (ilustrační snímek) Foto: Český svaz ledního hokeje
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

S Petrem Fialou už jsme na Západě

KOMENTÁŘ

Současná vládní koalice má ten problém, že za dobu jejího vládnutí občané zažili nejvyšší inflaci v historii samostatné republiky. Životní úroveň se silně ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Začalo mistrovství světa v hokeji. Pro část komentátorů to znamenávalo příležitost ke strukturovanému povzdechu – ach jo, český národ je na tom, bohužel, tak špatně, že už ho dokáže sjednotit jenom hokej. Lední. Tahleta fanouškovská citová hnutí ale přece nemohou nahradit pouto hluboké sounáležitosti, tak dobře známé našim předkům... a tak dále a tak podobně. Další skupina komentátorů – počítám se k ní i já – na „komentáře první vlny“ pak reagovala svým protistanoviskem. Stručně by se dalo shrnout tímto způsobem: Nechte hokej na pokoji, pokud v téhle zemi existuje problém atomizace, lhostejnosti a znesváření, hokej ho nezpůsobil, a jestli se lidi dokážou semknout jen při sledování šampionátu, nelze z toho vinit ten šampionát, příčina bude asi někde jinde. Chystal jsem se, že letos tuhle argumentační sestavu zopakuji, leč dějiny prý mínily jinak.

 

Víckrát jsem se dočetl, že k onomu sjednocení hokejem tentokrát nedošlo. Způsobila to helma, konkrétně helma brankáře Karla Vejmelky, po stranách jsou na ní vyobrazena panoramata dvou měst – Vejmelkovy rodné Třebíče a Prahy, nad tím pražským je navíc podobizna prezidenta Petra Pavla (starosta Třebíče na helmě vyobrazen není). Touhle úpravou výstroje prý brankář způsobil rozdělení v „hokejovém národě“, naštval lidi, jimž Pavel nesedí, prezidentovi stoupenci se naopak sešikovali na Vejmelkovu obranu, skupiny se jedna do druhé zuřivě pustily, hokejové sjednocení tak bylo pro letošek zrušeno.

Vyrazil jsem na sociální sítě prohlédnout si tu bratrovražednou bitvu mezi českými hokejovými fanoušky, ale nějak se mi nepodařilo ji najít. Respektive objevil jsem pár komentářů od lidí, jež Vejmelkova helma rozčílila, nebylo jich ale nějak moc, myslím, že hádky o helmu by šlo označit za konflikt maximálně průměrné, spíš nižší intenzity. Běžná rutina pro lidi, kteří se každý den potřebují kvůli něčemu rozčílit. Karel Vejmelka, dotázán na tu helmu, řekl mimo jiné, že je jeho věc, co na ní bude mít. Zdá se, že naprostá většina hokejových fanoušků s ním v tomhle ohledu souhlasí, ať je jejich vztah k prezidentovi jakýkoli. Neznamená to, že by rozdělení v české společnosti neexistovalo, zrovna v téhle věci se ale nějak zapomnělo projevit. Nevadí, kola velkovýroby názorů se musejí točit dál.

V té bitvě nebitvě by bylo možné vidět ilustraci nezdravé vzájemné závislosti mezi světy médií a sociálních sítí. Asi každý představitelný názor někdo zastává, s trochou úsilí je možné ho na sociálních sítích najít, jeho stanovisko vypíchnout a prezentovat ho jako příklad širšího jevu, trendu, „fenoménu“. Když se o něm bude mediálně referovat, dostane se k dalším lidem a třeba nějaká skutečná debata nebo spor o ně nakonec vznikne. Nebo taky ne. Je to paradoxní situace. Obhájci existence tradičních médií často argumentují tím, že ve světě fragmentarizovaných informací a pseudokauz, které živí sociální sítě, jsou potřeba o to víc. Z různých důvodů – ekonomických, jaksi kapacitních a dalších – se ale ta tradiční média mohou sociálním sítím dost podobat, svým čtenářům chtějí poskytnout důvod k nějaké té krátkodobé emocionální reakci, dát jim důvod rozčílit se, pokud možno z nějakého už dobře vyzkoušeného důvodu, prožít si po x-té nějakou mírně obměněnou variantu téhož. Nepíšu to s povýšenou pozorovatelskou distancí, taky v tom jedu. A někdy si radši nepřipouštím otázku, kam se tímhle způsobem asi tak dá dojet.

 

×

Podobné články