Za vším hledej řeč: proč je důležité nenechat vymírat jazyky

KOMENTÁŘ

Za vším hledej řeč: proč je důležité nenechat vymírat jazyky
V uplynulém týdnu jsem se setkal s tím, že naše jazykové bezpečí je dokonce i u nás ve střední Evropě výlučné, píše Lukáš Novosad. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Už je to více než dvě stě let, co Josef Jungmann – od jehož narození uplyne 16. července čtvrt tisíciletí – vydal své překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Snažil se jimi tehdy dokázat, že čeština je plnohodnotný jazyk, který zvládne obstarat i náročné literární texty. Položil tím základ stavu, v němž se nacházíme dnes: našemu samozřejmému fungování v národním jazyce, který je dostatečně rozvinut, aby zabezpečil umění i pulp, politiku, byznys, sport, vědu nebo techniku.

Češtinu mnohý našinec dávno nevnímá jako vzácnou hodnotu, k níž by se měl nějak vztahovat, nad níž by měl přemýšlet, již by měl opečovávat. Vnímá ji jako samozřejmost, danost, přirozenost. Neuvažujeme nad tím, že by to mohlo být jinak, že bychom česky třeba vůbec nehovořili, protože bychom žili a mysleli v němčině. Dvě stě let není dlouho – stačilo, kdyby kdysi pár věcí bylo jinak, kdyby třeba Jungmann nebo jiní obrozenci byli méně nadaní a umanutí.

 

V uplynulém týdnu jsem se setkal s tím, že naše jazykové bezpečí je dokonce i u nás ve střední Evropě výlučné. Na veletrhu Svět knihy, jehož letošní ročník měl příznačné téma Autoři bez hranic, jsem potkal muže, který sice žije a pracuje už čtvrt století v Česku, jenž ale má polské občanství, běloruskou národnost a jehož mateřštinou je podlaština.

„O ní jste určitě nikdy neslyšel,“ sdělil mi sebevědomě Jan Maksymiuk, když se mi představoval. Inu, neslyšel, přiznal jsem se popravdě. Podlaština je jazyk Podleských Bělorusů, lidu z pomezí Polska a Běloruska, je blízká ukrajinštině i běloruštině, zapisuje se ovšem latinkou. Ačkoliv zapisuje: literární podlaštinu vlastně ustavil Jan Maksymiuk, aby jeho žena Halina měla jak psát v Praze své podlaské povídky – už jsou jich čtyři knihy. Někdejší redaktor běloruské redakce Rádia Svobodná Evropa nezahálí ani jinak: sám do podlaštiny přeložil například Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé či Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Obojí mu zatím bohužel leží doma v šuplíku…

Může nad takovým úsilím kdekdo mávnout rukou jako nad marností a zbytečností, ale ve skutečnosti je to dojemná a pragmatická starost o řeč, která je výlučná, která je nesamozřejmá, takže ani existence v ní není samozřejmá. Maksymiuk nedělá nic jiného, než o co se kdysi pokoušel Jungmann. A o co se u nás ve střední Evropě pokoušejí rovněž jiní. Čtenářům Echa24 už je dobře znám můj poměr k srbské Lužici a tamnímu národu Lužických Srbů. I ten se neustále pere o svou řeč: například konečně je k mání automatický překladač mezi lužickou srbštinou a němčinou, jmenuje se Sotra (čili Sestra) a nyní už je v oběhu i betaverze mezi lužickou srbštinou a češtinou. Pevně doufám, že existence umělé inteligence a její rostoucí schopnosti zvýší prestiž malých jazyků, že zvýší jejich schopnost konkurence, protože si kdekdo bude moct v lužické srbštině nebo podlaštině přečíst aktuální vydání New York Times či pustit vysílání stanice Al-Džazíra, jelikož obojí bude automaticky k mání v automatickém skvělém překladu v kterémkoli jazyce.

Proč je vlastně důležité, aby jazyky nezanikaly, nýbrž se rozvíjely? Protože umožňují vnímat svět jinak, jinak ho chápat. Když tutéž hru hrají v divadle v Budyšíně herci jednou lužickosrbsky a podruhé německy, vynutí si jazyk jiný jejich pohyb na jevišti, vynutí si jiný rytmus celé inscenace. To je ovšem jeden drobný příklad, jde jich zmínit mnohem víc – a docela praktických. Kdyby se například Ukrajinci neprali za svůj jazyk, nebránili by nás teď před ruským bláznovstvím. Ukrajinci se Rusům vzepřeli právě proto, že si chtěli uchovat jazyk. Bělorusové na svůj jazyk rezignovali (realita je samozřejmě složitější a toto je velká vulgární zkratka), a tak rezignovali i na odpor vůči ruským nápadům. Jazyky jsou zkrátka důležité, je nutné je opečovávat, je nutné brát je vážně, nebrat je samozřejmě – za vším totiž hledejme jazyk.

×

Podobné články