„Napsali jsme to nejlíp, jak to šlo.“ Lex Babiš 2 s sebou přináší nové patálie

Zpřísnění zákazu vlastnictví médií vrcholnými politiky, které minulý týden prošlo Poslaneckou sněmovnou, je krok správným směrem, vytváří ale úplně nové problémy. Tak by se asi daly shrnout reakce mediálního světa na návrh, který se ujal pod jménem lex Babiš. Podle nové legislativy by nemělo být možné, aby politici vlastnili jakákoliv média, nemohli je převést na své okolí nebo do svěřenského fondu, trvají ovšem obavy z reálného dopadu zákona, ať už jde o prostor pro právnické kličky, nebo stanovené lhůty.

Zákon zejména mění ustanovení, které brání například poslancům, senátorům, členům vlády a nově i prezidentovi provozovat rozhlasové a televizní vysílání a vydávat periodický tisk. Aby nebylo možné zákaz obcházet, bude se vztahovat na „skutečného majitele“ médií, nikoli na ovládající osobu. Stejně tomu bude u společností v případě zákazu přijímání dotací a investičních pobídek, který míří na členy vlády a nově na hlavu státu.

Sněmovna zákon schválila pozměňovacím návrhem šéfa pirátských poslanců Jakuba Michálka ve vládní novele, která mění organizaci Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Schválení dlouhodobě obstruovalo hnutí ANO, jehož šéf Andrej Babiš má od roku 2017 své mediální vydavatelství Mafra zaparkované v takzvaných svěřenských fondech ovládaných právníky a jak sám řekl, jeho manželkou Monikou.

Správný směr

Mediální organizace obecně směřování chválí. „Pokud mají média plnit svou funkci čtvrtého pilíře demokracie vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní, neměla by být s nimi propojena a měla by být na nich nezávislá. V tomto ohledu považuji princip oddělení médií a lidí aktivních v politice, státní správě či veřejných institucích za krok správným směrem,“ sdělil redakci Petr Orálek z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNZ).

„Zpřísnění, či možná lépe zpřesnění zákona o sdružování v politických stranách považuji potřebné. Ukázalo se, že dosavadní podoba zákona nepostačuje, protože umožňuje politikovi, který vlastní média, tato umístit do svěřenského fondu, kde jsou nadále držena a spravována jmenovanou osobou ve prospěch obmyšleného,“ myslí si předseda Syndikátu novinářů Adam Černý.

Lépe to nešlo, říká Benda

Horší už je to ale s konkrétními opatřeními v zákoně. „Právem diskutované je především vydavatelství Mafra, kde je konečným majitelem Andrej Babiš. Ale nejde jen o něj. Samotné vlastnictví často vypovídá o principech fungování jednotlivých médií a dodržování novinářských standardů jen zčásti. Například médium skrytě píšící v zájmu politika může být větší riziko, než když je dejme tomu nějaký starosta pasivním podílníkem společnosti vydávající párkrát do roka odborný magazín. Navíc hrozí obejití zákona a převod vlastnictví na osoby, které nebudou blízké,“ dodává Orálek.

Novela zákona totiž nově zakazuje, aby politik mohl vlastnictví médií převést na „osobu blízkou nebo osobu, se kterou jednal ve shodě“, což je poměrně široká a těžko vymahatelná definice. Podle jednoho z autorů předlohy a poslance ODS Marka Bendy je to nejlepší možná verze.

„Napsali jsme to nejlíp, jak jsme si mysleli, že se to napsat dá,“ řekl deníku Echo24. „Pokusili jsme se vytvořit nějakou formulaci, která by měla politikům i osobám jim blízkým zabránit v tom, aby v takovém vlastnictví pokračovali,“ doplňuje.

Předloha dále upravuje pokuty za porušení zákazu provozování některých médiích. Funkcionáři, který by se dopustil přestupku prostřednictvím firmy, by mohl dohledový úřad uložit podle návrhu sankci až do tří procent aktiv této společnosti. Před pokutou by úřad navíc nejprve uložil „vhodné opatření“, například prodej média. Tady ale zase nastává problém s lhůtami. Politikům, na něž se bude nová úprava vztahovat, dá totiž novela šedesátidenní lhůtu na to, aby se s ní vypořádali. Prodat za tu dobu společnost o velikosti Mafry je ale obtížné.

Poslední problém pak spočívá v nemožnosti přijímat dotace nebo investiční pobídky. Není totiž jasné, jak tento zákaz přesně definovat. „Plošný zákaz zadání jakékoliv veřejné zakázky veřejnému funkcionáři, i když jeho vliv na zadání by byl v konkrétním případě objektivně vyloučen, by mohl narazit na evropskou legislativu. Přesto je nutné, aby vláda úpravu také připravila, přestože kolem ní může být složitá a dlouhá odborná i politická diskuze,“ vysvětluje Petr Leyer, člen Správní rady Transparency International.