Drama doprovázelo závěr Pražského Majálesu, kdy došlo k incidentu mezi diváky, pořadateli a přivolanými policisty. Organizátorům nezbylo totiž dost peněz na vyp ...
ÚHEL POHLEDU: Porodit dítě doma je ve Francii žánr sice menšinový, ale proveditelný. Před čtyřmi lety se mi chvíli po půlnoci v koupelně našeho 3 + 1 v Toulouse narodila dcera. Využívám příležitosti ke vzpomenutí země, kde možnost volby respektují víc než v Česku.
Na první schůzce se svou budoucí porodní asistentkou Jeanne si připadám, jako kdybych chtěla konvertovat k judaismu. Rabín je povinen zájemce třikrát odmítnout, aby si vyzkoušel, jestli to myslí vážně; Jahve nestojí o ty chabého srdce. Mezi jednotlivými pokusy má dokonce uplynout rok; tolik času naštěstí nemám, utěšuju se, zatímco mně a mému muži Jeanne nalívá čaj z konvičky a nabízí sušenky, jsem třetí měsíc těhotná a nejsem slon.
Později si – už vybaveni seznamem věcí, které budou potřeba (nic složitého, vyřešila to jedna návštěva lékárny) – uvědomíme, že to samozřejmě dělala správně, když se mě na mnoho různých způsobů ptala, jestli chci opravdu porodit doma a proč; potřebuje vědět, že je na nás spolehnutí. Ve smlouvě stojí, že spolupráce může být ukončena z obou stran.
Že chci porodit doma, jsem věděla už dávno, částečně zformovaná několika lety v tradičně doma rodícím Nizozemsku, především pak sériovými porodními traumaty ve vlastní rodině; porodnický narativ, že zdařilý porod je ten, kdy dítě i matka přežijí, považuji za vrchol cynismu.
Rodinná traumata bohužel jeví tendenci se opakovat. Neměla jsem v úmyslu to posílat dál. V Česku se ale doma rodí nesnadno. Francie mi v tomto ohledu přišla do života jako dar shůry. Francouzi jsou obecně distingovanější než my, do otevřeného sporu chodí neradi a války ideálně vedou pomluvami; od nikoho jsem (včetně lékařů a pozdější pediatričky) neslyšela explicitní nesouhlas se svou volbou, natož citové vydírání a odsudky rázu, na který jsme bohužel zvyklí v Česku. Když se (neagresivně, slušně) ptali na důvod, dozvěděli se, že na základě mnoha běžně dostupných dat pro nás porod doma vychází bezpečněji než porod v nemocnici; pro většinu to byla nová, pozoruhodná informace, což není i je zvláštní vzhledem k tomu, že zájem o tuhle péči v posledních letech v mnoha zemích stoupá, třeba Spojené státy jsou na třicetiletém maximu. Částečně prý za to může covid, nemůže ale nastávat nějaká, třeba malá reakce na technicistní, odlidštěné porodnictví?
Nezávislé porodní asistentky jsou na tom hůř. Pojišťovny jim často odmítají pojistit odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, bez které ovšem nemůžou pracovat. V případě pochybení (nebo falešného obvinění) nastává hysterická smršť s cílem je zničit lidsky i profesně. Při tragických chybách lékařů v porodnicích se toto neděje, a to není specialita Francie, zdá se, že je absolutně znepokojuje, že by snad zdravé nízkorizikové ženy dokázaly porodit bez nich. Málo to souvisí s kvalitou péče a velmi mnoho s mocí. „Hon na čarodějnice“ je sice profláknutý až běda, ale dere se na jazyk, zvlášť když se tato bohulibá profese francouzsky nazývá „sage-femme“, „moudrá žena“. Ty naše rozhodně věděly, co dělat, a navíc s nimi byla sranda.
Pro Toulouse fungovaly tři porodní asistentky. Město asi velikosti Brna měly rozdělené na dvě zóny, Jeanne vykrývala jednu, Hélène druhou a Cécile je střídala. Společně si pronajímaly kancelář na jediném kopci ve městě, kam vyfunět bylo náročné i bez břicha, natož se zátěží. „Jenom makej,“ říkávala Cécile, ta nejpoťouchlejší, „bude se ti to hodit.“ Scházeli jsme se jednou za měsíc i s mým mužem, později jednou za tři týdny, něco jsme zakousli a pak se hodinu nořili do toho, co přirozený porod (bez medikace, zbytečných zásahů, ideálně bez jakýchkoli zásahů) vlastně obnáší.
Přidaná hodnota byl vztah a optimismus. Cíleně pracovaly na prohlubování mé důvěry v moje tělo, že udělá to, co má přirozeně (umět): porodit dítě. Několikrát jsme spolu jedly. Obědy s vlastní porodní asistentkou jsou fantastickým stavebním kamenem dobrého porodu. Jeanne dodnes posílám každý rok dceřinu fotku a ona každý rok odpoví. Během přípravných schůzek ji nikdy nezapomněla pozdravit přes břicho: „Ahoj, bejby! Jak se máš? Můžu si tě pohladit?“
Screeningy se odehrávaly v úplně normální větší posteli přiražené ke zdi tak, aby se za mě pohodlně vešel můj muž a mohl se mnou sledovat veliký monitor přímo před námi – porodní asistentka měla bokem menší a pro nás komentovala, co vidí. Jednoduše, pozitivně, nadšeně, jako kdyby to bylo první nenarozené dítě, které kdy viděla. Před porodem nás oba objala a popřála nám krásný porod. Velké věci se dějí díky maličkostem. K balíčku péče patřily i Jeanniny návštěvy měsíc po porodu. Čeští gynekologové ve stejné věci hází klacky pod nohy českým porodním asistentkám, protože k tomu „nevidí medicínský důvod“. Lékaři jsou někdy součástí problému, ne jeho řešením.
Tahle malá vzpomínka nemá ambici posunout neexistující dialog o alternativách stávající porodnické péče v Česku – situaci sleduju asi pětadvacet let a hýbe se to tempem obrůstání mechem. Ještě zdůrazňuji, že nikomu neříkám, jak rodit a kde, to totiž nepřísluší nikomu. Porod doma bude vždycky jenom pro nějaký osobnostní typ. Je mi ale hluboce, nesmírně líto, že spousta žen, které by z něj mohly profitovat – a klidně i jen z části oné dobré praxe –, teď nemá šanci.
Porodit dítě ve své síle pro mě byla přelomová životní zkušenost, něco, čeho se v životě dá dotknout jen párkrát. A samozřejmě věřím, že to platí i pro dceru. Narodila se ve své síle, svým tempem v šeru a v tichu do náručí svého tatínka. Neplakala, děti narozené doma pláčou jen výjimečně, pokud vím. Vzala jsem ji do náručí a šla si lehnout do svojí vlastní postele. Všechno nejlepší k narozeninám, beruško.
00:07
