„Během zápasu dvakrát do krytu.“ Češi natočili film o sportovcích na Ukrajině

V souvislosti s blížící se olympiádou v Paříži se řeší především start ruských sportovců. Dokumentární film Charakter: Sportovec nicméně přináší pohled na druhou stranu – tedy na situaci sportovců a sportovkyň či trenérů na Ukrajině. Producent filmu Marek Vítek v rozhovoru pro Echo24 popisuje nejen samotné natáčení, ale také své vnímání situace nebo symboliku, kterou sport ve válečném konfliktu hraje.

Hlavním tématem dokumentu jsou ukrajinští sportovci během války. Co vás vedlo k tomuto výběru? Byl tam nějaký konkrétní impuls?

My jsme se hned po začátku války dostali do komunity českých sportovců, kteří ubytovávali ukrajinské malé a mladé sportovce, kteří prchali před ruskou agresí. Takže u nás doma pobývali dva malí hokejisté z Dnipra. A protože naši dva kluci také hrají hokej, tak si hrozně rozuměli, chodili spolu trénovat na led, běhat, hrát fotbal – fakt se z nich stali kámoši. Ta rodina se pak rozhodla vrátit do Dnipra, protože tam začal fungovat zimní stadion. Pokoušeli se tam znovu sport oživit. My jsme s nimi byli nadále v kontaktu a tak jsem se vlastně dostal k prvním informacím o tom, jak sport na válečné Ukrajině funguje. A začali jsme si s režisérem Radanem Špronglem zjišťovat různé statistické informace, začali jsme získávat kontakty mezi ukrajinskými sportovci a po dvou měsících jsme se na Ukrajinu vypravili. To bylo přesně dva roky poté, co ruská invaze začala.

Je jasné, že válka sport omezila. Jak velký vliv to ale je? Jak vypadá sport na Ukrajině?

Ten vliv je naprosto devastující. V tuhle chvíli se ví o více než 400 sportovcích, kteří padli buď jako dobrovolníci na frontě, a nebo byli zabiti ruskými raketami ve vnitrozemí. Další tisíce sportovců a trenérů – to už jsou spíše odhady – jsou zraněny, zmrzačeny. Tisíce malých sportovců, respektive dětí opustilo se svými rodiči Ukrajinu a buď sportují v zahraničí, a nebo si to ta rodina v dané zemi nemůže dovolit a se sportem končí. A pak tam jsou stovky naprosto zničených sportovišť, kde už se sport provozovat nedá a bude se to obnovovat jen velmi těžko. A další stovky sportovišť zůstaly na územích, která jsou okupována. Takže je to takový zásah, ze kterého se ukrajinský sport bude vzpamatovávat jednu nebo dvě generace.

Jsou už nějaké plány, jak se to pak bude obnovovat?

My jsme už obnovená sportoviště viděli. Jedno bylo v Dnipru, což byl bazén, který zasáhla ruská raketa zrovna v době, kdy tam trénoval juniorský mistr světa, který se kvalifikoval na olympiádu v Paříži Oleksandr Želťakov. Vedle bazénu spadla raketa a tu budovu poničila. On sám pak pomáhal odklízet trosky a dávat tu budovu dohromady tak, aby se tam on a další plavci mohli třeba připravovat na olympijské hry. A shodou okolností druhý bazén jsme viděli v Charkově, který raketa zasáhla napřímo a trosky se propadly dovnitř té budovy. Ale zvládli to opravit a děti už tam znovu trénují. Ale taková ta velká sportovní centra, jako je třeba Dinamo Charkov, kde před válkou trénovalo 1500 dětí od atletiky přes box po šerm, tak jsou zničená asi nevratně. A ta bezpečnostní situace je tam taková, že myšlenky na to, že jako první se vrhneme na opravu sportovního centra, tam určitě nemají.

Film se jmenuje Charakter: Sportovec. V čem spočívá symbolika toho názvu?

My jsme měli pracovní název toho dokumentu Sport a válka, což je takové prvoplánové, ale každému musí dojít, co v tom filmu bude. Když jsme natáčeli a poslouchali jsme jednotlivé příběhy, byli jsme čím dál víc přesvědčeni o tom, že obsah toho filmu charakterizuje charakter těch sportovců, kteří jsou odmala vychováváni k nějakému výkonu, k práci pro tým a jsou vedeni k tomu, aby ten jejich sportovní boj vedl k vítězství. A zjistili jsme, že hromada sportovců byla jako první mezi dobrovolníky, kteří se hlásili v prvních dnech a týdnech války do první linie. A je úplně jedno, jestli je to úspěšný kardiochirurg-hráč amerického fotbalu z Kyjeva, který kdyby nechtěl, tak ho asi nikdo povolávat nebude. Ale on šel do první linie dělat medika a zahynul tam. Nebo jestli to je mladý čtyřiadvacetiletý hokejista z Dnipra, který vyměnil hokejovou kariéru za boj v první linii. A to mohl hrát za Sokol Kyjev, což je profesionální klub. Ty příběhy spojuje sport, spojuje je to, že sportovci si odmala budují charakter lidí, kteří bojují za tým a jsou ochotni pro něj něco obětovat.

Dokázal byste si vzpomenout na nějaký nejsilnější moment z natáčení?

Každý příběh je jiný. My jsme nechtěli natáčet jenom v Dnipru nebo jenom třeba v Kyjevě. Takže jsme Ukrajinu projeli celou. Byli jsme na západě ve Lvově, pak jsme byli v menším městě Korosteň mezi Lvovem a Kyjevem, pak v Kyjevě, v Dnipru, v Charkově a vraceli jsme se spodem přes Kremenčuk do Černivce, což je menší město u rumunských hranic. Příběhy jsou tedy z různých míst a každý z nich je jiný. Jsou tam sportovci, kteří zahynuli na frontě, ale také třeba ve Lvově, jako legenda ukrajinského basketu, bývalý reprezentant a trenér, který zahynul normálně při raketovém útoku u sebe doma. Já nechci vypichovat jeden příběh. Ale když stojíte ve Lvově na válečném hřbitově, kde leží jenom lidé, kteří byli zabiti po invazi na Ukrajinu a stojíte u hrobu třiadvacetiletého fotbalisty společně s jeho trenérem, tátou, dědečkem a sestrou, tak to je třeba hodně silný moment.

Bylo něco, co vás při natáčení překvapilo, řekněme, po technické stránce? Například omezení natáčení, zvýšené kontroly…? Naráželi jste někdy na nepředvídatelnost té situace?

Mě strašně překvapilo, že to natáčení probíhalo hrozně hladce v tom smyslu, že každý, komu jsme zavolali, s námi chtěl mluvit. Nikdo nás neodmítl, nikdo neřekl, že se o tom nechce bavit. Všichni respondenti mluvili hrozně srozumitelně a v celých větách. Tomu jako novinář budete rozumět, vždycky jsou lepší lidé, kteří neodpovídají jen “ano, ne, nevím”, ale umí poskládat ten příběh a bezvadně ho odvyprávět, což byl náš případ. Zároveň mě překvapilo, že jsme nenarazili na žádné problémy s policií či armádou. My jsme tam jeli de facto narychlo. Je to aktuální dokument, který se vztahuje k olympiádě a chtěli jsme ho natočit a mít hotový co nejdřív. Takže jsme si nezařizovali žádné povolení, bumážky a stejně jsme nenarazili na žádných checkpointech třeba u Charkova na sebemenší problém, že by nás někde zatkli nebo nám dělali problémy.

Museli jste někdy do krytu?

Do krytu jsme vlastně nechodili, i když třeba v Dnipru nebo v Charkově je těch poplachů třeba dvanáct denně. Místní lidé – a zní to šíleně – se s tím naučili žít. A mají takový ten fatalistický pohled na věc, že je to buď trefí, a nebo se jim to vyhne. Ale jsou tam samozřejmě nové kryty třeba v parcích, kde když jde třeba školka na procházce v parku a začne poplach, tak je učitelka vezme do krytu. Ale není to tak, že by všichni při každém alarmu utíkali překotně do krytu. Byli jsme ale třeba na basketbalovém zápase. Na Ukrajině se hraje Superliga. Tam je taková zajímavost, že kapacita toho hlediště musí odpovídat kapacitě krytu, který má ta hala k dispozici. Takže my jsme byli na zápase, kde bylo 650 diváku, protože zkrátka ta hala disponuje krytem pro 650 lidí. Ten zápas o postup do jejich „Final Four“ byl dvakrát přerušen raketovým poplachem. Hráči šli do svých šaten, které jsou v podzemí a diváci šli do krytu, který je pod tou halou. Jedna přestávka trvala deset minut a druhá čtyřicet minut, takže vlastně o hodinu se ten zápas protáhl. A kdyby se to nestihlo dohrát do deseti do večera, tak by se to muselo přerušit. Protože tam v deset večer všechno končí, aby třeba restaurace stihly zavřít a v jedenáct je už zákaz vycházení. Tak to je třeba jeden problém, který tam sport má, který nás třeba nenapadne.

Když jste zmínil olympijské hry. Ty mají historicky určitou symboliku, vnímal jste, že sport hraje pro Ukrajince právě i nějakou symbolickou roli, typově třeba když ukrajinští fotbalisté postoupili na EURO, tak zkrátka zda to dodává nějakou tu národní hrdost?

Samozřejmě, že se to bere jako velká věc. Ukrajinci jsou velcí sportovní fandové a hromada lidí tam sportuje. To vidíte ve městech, kolik lidí chodí běhat. Sport je na Ukrajině obecně hrozně populární. Teď to bylo vidět na případě boxera Oleksandra Usyka, který porazil Tysona Furyho a sjednotil tituly ze všech čtyř prestižních organizací. To Ukrajinci strašně vítají, navíc tam chodil s ukrajinskou vlajkou, chodil tam v ukrajinském tradičním oděvu. To Ukrajinu hrozně posiluje. Stejně jako jste zmínil EURO, to určitě budou všichni sledovat, budou to prožívat a hrozně jim fandit. Ve sportovní komunitě se na Ukrajině zároveň sleduje, jak ukrajinský sport podporují v zahraničí. Všichni vědí, že tam jezdí Dominik Hašek, že je ve světě podporuje a že je pro to, aby na ruské sportovce byly uvaleny co největší sankce. To všichni kvitují s povděkem.

No a druhá stránka je samozřejmě účast ruských sportovců na olympijských hrách. Probíhá na Ukrajině vůbec nějaká debata, že by třeba mohli ruští sportovci pod neutrální vlajkou nastoupit, nebo to je úplně mimo?

Většina sportovců vnímá to, že jejich kamarádi, spoluhráči padli na frontě, nebo je zabily rakety doma, a ruští sportovci by si teď měli v Paříži skákat do dálky, jako hroznou nespravedlnost. Potkali jsme jednoho funkcionáře, právníka Svazu sportovců Ukrajiny, který jedná s Mezinárodním olympijským výborem v Lausanne. A jeho argument je takový, že ruští sportovci už nemohli pod svou vlajkou nastupovat na minulých hrách, protože Rusko jako stát organizovalo doping svých sportovců. To se prokázalo, a proto jim už na minulé olympiádě vzali vlajku. A oni říkají: Jasně, vlajku už jim vzali, tak jaký je další trest? Je doping horší porušení té olympijské charty než to, že někdo napadne sousední stát, ničí sportoviště, zabíjí sportovce a vyhání mladé sportovce ze země? Je ten doping opravdu horší? Berou to na Ukrajině prostě jako strašnou nespravedlnost.