Bez touhy nic není, říká režisér Viktor Tauš, autor Amerikánky

Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla loni do kin i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský domov, pěstounskou péči i pasťák – to vše v době, kdy proti ní stál i totalitní režim tehdejšího Československa. Vizuálně a obsahově výjimečný, důležitý film Amerikánka o jedné cestě za svobodným dospělým životem přivedl na svět režisér Viktor Tauš. Jeho Amerikánku přímo inspirovala dívka, kterou potkal v 90. letech na ulici.

Do závislosti na heroinu jste před více než dvaceti lety spadl dvakrát. Právě díky Amerikánce jste z ulice odešel?

Zjednodušeně se to tak dá říct. Závislost totiž znemožňuje lidskou interakci, uzavírá člověka do sebe, izoluje jej od vnímání kontextu. A mě vyprávění skutečné Amerikánky tak zasáhlo, že to uzavření zbořilo. Amerikánka ve mně znovu zažehla zájem o druhého člověka. Vzplanula ve mně touha porozumět, co se v ní děje. Od té chvíle jsem věděl, že na ulici nemám co dělat.

Jak dlouho jste byl bezdomovec?

Při recidivě dva roky. S Amerikánkou jsme si na ulici vymýšleli fiktivní příběhy z dětství, které se nám nikdy nestaly. Hráli jsme si na to, že jsme bratr a sestra, to nám dodávalo sílu. Byli jsme součástí první generace obětí svobody – lidé bez domova, to byly v devadesátých letech především tisícovky dětí, které pár let předtím vyrůstaly samy, bez rodičů, v socialistických dětských domovech.

V čem vás Amerikánka, ta reálná, tak fascinovala?

Je skvělá vypravěčka: uměla s neuvěřitelnou přesností pojmenovat detaily, které ji přivedly do situace, v níž se ocitla. Uměla na sebe nahlédnout, ale tehdy se podle toho neuměla chovat a svoji situaci změnit. To jsem vnímal jako zajímavý rozpor. Známe se už pětadvacet let, jeden druhému jsme se během toho čtvrtstoletí ztráceli – tu na dny, tu týdny, měsíce i roky, ale pořád jsme o sobě nějak věděli. Kdykoli jsme se potkali, bylo to, jako bychom se rozešli včera. Teď jsme v kontaktu téměř každodenním: reálná Amerikánka, která je předobrazem hlavní hrdinky, je totiž důležitou součástí filmového týmu, ostatně ve filmu i hraje.

Její příběh, drastický případ zanedbání péče o dítě, se kdysi v 80. letech minulého století dostal až do hlavních zpráv Československé televize…

Je to tak, její příběh byl šokující i na tehdejší dobu: v bytě zůstaly mnoho dní zavřené dvě děti, ona se starala o mladšího brášku, přebalovala jej, krmila zbytky… Její vzpomínka ve filmu, že ho „nemůže unést“, je reálná.

O její cestě jste před šesti lety nazkoušel stejnojmennou divadelní inscenaci, teď natočil film. Jaká ale byla ta vaše cesta z ulice?

Určitě jednodušší. Já jsem se na ulici dostal už jako starší, měl jsem natočený první film, a tedy k čemu se v sobě vracet. Jednoho dne jsem si pod Jiráskovým mostem vypral, umyl se a šel se do reklamky zeptat na práci. Vzali mě na kreslení storyboardů a já pak dva měsíce jezdil každý večer spát na konečnou autobusu 253 v Modřanech, na louku. Každé ráno jsem se umyl v řece a šel pracovat. A za dva měsíce jsem měl bydlení. Ale i moje cesta z ulice trvala dlouho, protože než do poslední koruny zaplatíte dluhy, chvilku to trvá. A to ani nemluvím o těch lidských dluzích: aniž si to uvědomujete, má vás spousta lidí opravdu ráda, a když jim kvůli své závislosti zmizíte ze života, bolí je to. A tyhle dluhy člověk splácí dlouho. V jistém smyslu cítím, že se z té ulice vracím až teď. Tím, že příběh Amerikánky, který mi pomohl odtamtud odejít, konečně předávám dál.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů.

Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.