Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Je to vlastně symbolické, jako ostatně kterékoli významné výročí. A stejně jako ke kterémukoli jinému významnému výročí se rovněž k tomuto snadno hledají paralely v současnosti. Ale popořádku, nejdříve informaci o tom, co si připomínáme: nuže dnes je to třicet let, co se rozjela největší genocida na světě ve druhé půli 20. století – masakr ve Rwandě.
Ten přívlastek největší lze nahlížet všelijak, i když počty jsou vždycky zavádějící: nejvíce lidí po druhé světové válce zabili Stalin a Mao, ale to byl svět čerstvě rozdělen vedví, sbíral se z nedávného šoku, vlastně hledal svou tvář na několik desetiletí (možná aniž to tušil), a kdyby Stalin nezemřel, možná se rozhořela třetí světová válka (chystal ji). V níž, kdoví, by možná padaly jaderné bomby jedna za druhou. Ale to jsou co by kdyby, tak fakta: v polovině devadesátých let měl svět za sebou čerstvě pád východního bloku i rozpad Sovětského svazu, znovu se přeskupoval, formovaly se nové státy – Československo zaniklo mírovou dohodou a poklidně, dodnes jsme na to pyšní.
Ale nebyla to samozřejmost: svět se bál války ve střední Evropě, protože v téže době už naplno zuřila válka na evropském jihovýchodě, v rozpadající se Jugoslávii: a měla parametry války etnické. Ostatně jinak se nedá nahlížet na to, co se stalo v bosenské Srebrenici v červenci 1995, kdy ve městě Srbové během jedenácti dní zavraždili skoro osm a půl tisíce lidí, výhradně Bosňáků muslimského vyznání. Událost byla mezinárodními soudy označena za genocidu – údajně první na světě po holokaustu. Smutné na tom je, že Srbové dodnes skutek někdejších svých lídrů odmítají uznat a tváří se, že zvěsti o masakru jsou západní smyšlenka (například nynější starosta města hrdě hlásá, že ještě nikdy nebyl u památníku, protože přece nebude uctívat něco, co se nestalo).
Jestliže na začátku píšeme o symbolech, je zločin v Srebrenici symbolický rovněž tím, že Evropa v něčem zase předběhla jiný svět: genocidou by totiž správně dříve mělo být označeno to, co se stalo právě ve zmíněné Rwandě, kde se příslušníci Tutsiů vrhli na Huty. To číslo pořád vyráží dech: mezi 7. dubnem a 15. červencem 1994 bylo ve Rwandě pobito skoro milion lidí. Za čtvrt roku! Navíc doslova pobito, protože hlavní zbraní útočníků byly mačety. Žádné neosobní plynování jako za druhé světové války, nýbrž zuřivé, nepříčetné a pomstychtivé máchání čepelí kolem sebe…
Rwanda byla a je připomínkou toho, že existuje také jiný svět, než je ten náš euro-asijsko-severoamerický. Tedy že existuje také jižní polokoule a má své problémy a průšvihy. Ostatně že toto dělení na sever a jih – dělení u nás na severu příliš neuvědomované – je skutečné, dokládají kupříkladu mistrovství světa v ragby, na nichž národy jižní polokoule obvykle drží při sobě a radují se, když někdo z jihu porazí někoho ze severu… Ale zpět na kolbiště válečná:
Rwanda šokovala svět ještě něčím dalším: mezinárodní společenství (což znamená to západní) si naplno uvědomilo, že je vlastně neschopné podobným věcem zabránit – protože nemá dost odvahy k razantní akci. Ano, doznívalo ještě opojení z vítězné války o Kuvajtu v letech 1990 a 1991, kde svět zasáhl bez vytáček a rychle (vždyť šlo také o ropu, že). Ale rwandské běsnění, k jehož smutným hrdinům patří také kanadský generál Roméo Dallaire – velitel mezinárodních jednotek, jenž se usilovně snažil vraždění zabránit, ale všichni světoví lídři ho v tom nechali samotného, ba dokonce mu zakázali jakkoli zasáhnout –, nechalo všechny netečnými. (Dallaire se po návratu domů pokusil o sebevraždu, jelikož ho příliš tížilo svědomí z toho, co zažil.)
Dnes žijeme válkou na Ukrajině a v Gaze. Izrael je pod drobnohledem víc než kterákoliv jiná země na světě, stejně je za špatného. No a na Ukrajině sledujeme totéž, co dříve v jiných konfliktech, o nichž tu šla řeč: únosy dětí, zabíjení podobného etnika kvůli tomu, že chce mluvit jinou řečí a žít si po svém, což to první etnikum odmítá připustit. A svět se na to nečinně dívá.
Na platformě Donio u nedávno vyhlášené sbírky na minibagry pro Ukrajinu, které mají pomoct budovat rychle a efektivně zákopy proti ruským agresorům a okupantům, se lze dočíst, jak Ukrajinci po dvou letech vnímají naši pomoc: „Evropa nás nechala napospas. Dáváte nám jen tolik zbraní, abychom se nemohli ani vzdát, ani vyhrát, jen postupně vykrvácíme. Už máme plné hřbitovy a vy nám nechcete dát zbraně. Bojíte se Putina, a proto si dovoluje nás zabíjet.“ Je to stále táž chyba, která stála život skoro milion Rwanďanů a která zemím a národům někdejší Jugoslávie přinesla roky krveprolití: nevměšovat se, anebo se vměšovat jenom maličko.
Mezinárodní společenství není soudržné, nemůže být, každý má své zájmy. Ale kvůli své nesoudržnosti je slabé. Přitom někdy je očividné, že je potřeba ozvat se jednotně a nahlas. Pusťte si film Hotel Rwanda, byl natočen v roce 2004, tedy deset let po onom šíleném vraždění. Je silný, vykolejí vás, a přitom vás nevydírá: nepoužívá malicherné finty, jenom věcně dramatizuje a zobrazuje, k čemu došlo a co musejí v konfliktech zažívat lidé, schovaní ve školách, v hotelech, v divadlech, v nemocnicích…
00:02
