Simon & Garfunkel: Příklad hodný následování

KOMENTÁŘ

Simon & Garfunkel: Příklad hodný následování
Simon & Garfunkel na koncertu v Dublinu v roce 1981 Foto: Eddie Mallin
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Aspoň něco pozitivního, dokonce přímo hezkého se na tom světě občas ještě stane. Tak koncem roku se prý smířili Art Garfunkel a Paul Simon, zpěváci američtí, hvězdy nedostižné velikosti, jejichž písně, Artův nebeský vokál a Paulovy melodie, se klenou nad rozbouřenými vodami životů několika generací, byť těmi posledními už si nejsme tak jistí. Ale to je jedno, třeba k tomu dorazí.

Zašli si prý ti dva do restaurace v New Yorku, určitě nějaké dobré, dali si oběd, odhadoval bych něco veganského, ale to je jejich věc, pak možná víno v hodnotě více než slušné a během toho si řekli, že staré sporné věci hodí za hlavu: obě ty hlavy jsou už hodně šedivé a prořídlé. Sdělili to pak světu, což bychom jim neměli vyčítat: svět potřebuje dobré vzory.

 

Beze vší ironie a nadsázky – je to hezké a následováníhodné. Celý život na to vlastně člověk čeká, neboť když poprvé před takovými pětačtyřiceti lety slyšel ty jejich nádherné písně, už věděl, že se ti dva rozpadli, a to ne v dobrém, ale ve špatném, že se dokonce nemají rádi a pomlouvají se, jeden o druhém nehezky mluví i v rozhovorech veřejně.

Párkrát to sice zkusili znovu dát dohromady, vždycky z toho byla velká událost, na slavný koncert v Central Parku přišlo v roce 1981 půl milionu lidí, pak byly i další pokusy, vždy to trvalo jen chvíli a zase se nějak nepohodli a rozešli, vždy ve špatném.

Mohly za to nejspíš rozdíly povah, rozdíly v talentu, ten jeden, Simonův, byl tvůrčí a skladatelský, ten druhý, Garfunkelův, byl interpretační, možná hrálo svoji roli, že Art byl o hlavu větší a štíhlý, Paul zase asi větší intelektuál. V každém případě se obecně vědělo, že tahle asi nejslavnější dvojice v dějinách vyšší pop-music nedopadla, pokud jde o vzájemné vztahy, dobře a že to už asi nebude jiné. Kdo je měl rád, musel nad tím kroutit hlavou a divit se, jak je to možné, ale bral to jako fakt. Ne všichni sympaťáci jsou sympatičtí se vším všudy, někteří sympaťáci vlastně vůbec sympatičtí osobně být nemusí, koneckonců je to jejich právo, co je komu do toho.

Ale pak přece jen přijde zpráva, že jsou zase kamarádi! Je jim oběma třiaosmdesát, určitě jsou zajištěni na několik generací dopředu, slavní jsou tak, asi jako v oboru lze být nejvíce slavný, s výjimkou Beatles (taky se rozpadli), Boba Dylana a možná pak ještě dvou tří lidí na světě nenapsal a nenatočil nikdo tolik písní, které zná aspoň třetina lidstva. A jen úplný hlupák by o nich mohl říct, že nejsou krásné. Takže vlastně všechno se jim v životě podařilo – ale asi to jedno chybělo. Sejít se nakonec – usmířit se a odpustit si.

Do nového roku to třeba může být inspirace i pro nás. Když to zvládli ti dva ješitové, proč by to mělo být těžké pro nás, kteří nikdy nic tak krásného jako Sound of Silence ani nezaintonujeme. Haj hou, život je krásný, ale někdy krátký na to, ztratit to, co nemusíme. Třeba vztah k těm, kteří k nám patří. Ale třeba nevědí, jak na to. Takže nechť jsou nám ti dva staříci příkladem.

 

×

Podobné články