Seriál Eliška a Damián je nejlepší televizní brak současnosti

KOMENTÁŘ

Seriál Eliška a Damián je nejlepší televizní brak současnosti
Eliška a Damián patří k „žánru“, na nějž jako bychom zapomněli, respektive pro který jako bychom přestali mít pochopení a cit, protože jsme jej zradili, když jsme po něm začali chtít, aby byl složitější, náročnější a stylovější, než jaký by být skutečně měl, píše Lukáš Novosad. Foto: Prima
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Přiznávám, že příliš nerozumím tomu, co bylo lze v uplynulých dnech zaznamenat na sociálních sítích i v recenzích kulturních rubrik zdejších žurnálů. Vůbec mi není jasné, čím je vyvolán onen rozruch kolem nového seriálu Eliška a Damián, jejž minulý týden začala vysílat televize Prima. Lidé i kritici se kousku posmívají, utahují si z něj a všelijak si jej dobírají, a přitom jsou zřejmě přesvědčeni, že jsou chytřejší, vtipnější a nápaditější než tvůrci vysmívaného díla. Jinými slovy, ten jednoznačný a spíše monotónně laděný odsudek, který jsme mohli všichni sledovat, je nudný, protože je veden pudově a emocionálně, nikoli s rozmyslem.

Jinak by alespoň vzal do úvahy, že v televizi sledujeme přesně to, co autoři divákům předložit od začátku chtěli. Tedy by někoho napadlo, že autoři možná usilovali přispět tuzemskému prostředí nekonečných, narychlo pořizovaných vztahových televizních seriálů vyprávěním, jež by obvyklost zdejší produkce mohlo osvěžit vizuálně i kuriózním příběhem šlechtice, který po vypití elixíru pendluje mezi staletími. (Pokud jsme kdysi s radostí sledovali dejme tomu Arabelu, námět Elišky a Damiána – jenž zřejmě čerpá z romantického filmu Kate a Leopold – by nás z míry vyvést neměl.)

 

Můžeme si jistě tropit žerty z toho, že nesedí reálie. Tedy například z toho, jak byl digitálně dotvořen a velkoryse dostavěn Alliprandiho barokní zámek ve Veltrusích, jenž na Primě svou novou rozlohou a zvýšeným počtem věží náhle připomíná spíše sídlo anglického typu. Nebo se lze smát tomu, že česká šlechta konce osmnáctého století, z níž ve skutečnosti neuměl česky skoro nikdo, česky plynně a suverénně hovoří, ba že česky hovoří nápadně podobně, jako hovoříme my dnes. Můžeme se také pozastavovat nad tím, jak příšerně herci hrají – a ono skutečně je potřeba si na jejich projev zvyknout, chvíli člověk vyjeveně přece jen civí.

Jenže bystrý divák si na předváděné nakonec nejen zvykne, ale také si všimne, že skoro všichni herci hrají nápadně podobně, tedy že nešvar soudobého televizního herectví záměrně podtrhují a dotahují do šarže. Je to evidentně hra s tím, co v televizi sledujeme skoro v každém seriálu a co nám běžně dávno nevadí – čili je to výsměch herectví takříkajíc na půl plynu, ledabyle odříkávaným textům i emocím projevovaným kupříkladu zvednutým obočím nebo vypoulenýma očima.

Jak si někteří správně všimli, tomuto konceptu se vymykají projevy Dany Syslové a Milana Šteindlera. První svou civilností a zjevným nadhledem, druhý naopak přepalovaným kašpárkovstvím. Paradoxně obojí v celku ruší, jelikož vytrhuje diváka ze soustředění na jednotnou tóniny zbytku. Na druhou stranu kdesi na pomezí mezi oběma zmíněnými a zbytkem ansámblu ztvárňuje svou postavu Anežka Rusevová – i ta se pokouší o jiné odstíny a nakonec patrně právě ona trefuje výsledek nejlépe ze všech zúčastněných.

Také vizuálně je dílo nápaditější, než by se mohlo zdát, protože často odkazuje na díla jiná. Chvílemi připomíná Ulici z konkurenční televizní stanice, jindy třeba francouzský hit devadesátých let – sitcom Helena a její chlapci, jejž dnešní čtyřicátníci mají tak hluboko zarytý pod kůží, že i po letech se zastydí, když si uvědomí, že si tu dávnou pitomost pořád velmi dobře pamatují.

Zkrátka: Eliška a Damián patří k „žánru“, na nějž jako bychom zapomněli, respektive pro který jako bychom přestali mít pochopení a cit, protože jsme jej zradili, když jsme po něm začali chtít, aby byl složitější, náročnější a stylovější, než jaký by být skutečně měl. Je to brak, nízké umění, které je zábavné sledovat právě proto, že chce být nízké, primitivní a nekomplikované (stačí si vybavit bojovou scénu Emmy Smetany – úchvatnou ve své nanicovatosti a chatrnosti).

Kvůli všem těmto vlastnostem nakonec Eliška a Damián vítězí nad svou konkurencí – nabízí totiž zajímavé postavy, jimž je možné fandit a o něž se lze bát, i poutavý příběh, který vyvolává chuť potěšeně sledovat, co bude dál. Snad to tak vydrží až do konce. Zatím je po dvou zhlédnutých epizodách možné konstatovat, že jsem v českých televizích dlouho ve spotřebním každovečerním proudu tak chytrou věc neviděl. Díky za ni.

×

Podobné články