Válka a revoluce. V čem je aktuální Sorokin

Po neúspěšné válce často dochází k revoluci, jak se stalo v roce 1871 během Pařížské komuny a po roce 1917 nejenom v Rusku, ale také v Turecku, Bulharsku, Německu a jinde. Důvody jsou pochopitelné. Společnost neunesla neúspěšnou zkoušku válkou a dívá se po kvalitnějším řešení. Válka urychluje horizontální i vertikální přemísťování lidí, tříd a hodnot. Lidé z nižších a chudších tříd snáz stoupají nahoru, zatímco jiní se propadají. Válka je ohněm, pod jehož žárem se kapky vody ve vřícím kotli rychle přemísťují nahoru a dolů. Mnohokrát byla pozorována rychlá změna „zvyků a mravů“ a rozmanité epidemie nenávisti. Zatímco válečných ztrát bychom se v míru děsili, za války je společnost celkem samozřejmě přijme, jako by kolektivní mysl na čas ovládly jiné hodnoty.

Koloběh pokračuje i po válce, ale mívá opačný význam. Ty hodnotové a kulturní formy, které lidé akceptovali za války, rychle zastarávají a mění se na jiné, často opačné. Třeba v české i evropské zkušenosti se poválečná 50. léta dají považovat za ideologické pokračování druhé světové války, ale pacifistická 60. léta už jsou jejím popřením. Nejzajímavější fáze rusko-ukrajinského konfliktu tak zřejmě nastane – a to na obou stranách – až po uzavření příměří.

Sociolog odsouzený k smrti

Pitirim Sorokin (1889–1968) patří mezi významné postavy ruské, české a později americké sociologie. Jako mladý chlapec putoval se svým otcem, který opravoval ikony, od kláštera ke klášteru. Mnichové jej učili číst a psát i rozjímavému životu. Nicméně už ve věku kolem deseti let se začíná opíjet, otec jej bije a on se o rok později osamostatňuje. Je nesmírně nadaný, takže se stává sekretářem Alexandra Kerenského, je vězněn carským i komunistickým režimem. Málem končí na popravišti, ale v říjnu 1922 uniká do Prahy, kde píše syntézu svých ruských zkušeností i první velký pokus nalézt cyklus dějin – knihu Sociologie revoluce. Přednáší, zajímá jej husitství, občas zachází diskutovat s prezidentem T. G. Masarykem a dalšími českými politiky a intelektuály. Po necelých dvou letech odchází do USA, kde na univerzitě v Harvardu zakládá katedru sociologie. Pracoval zde až do roku 1959.

Jeho dílo a osud jsou možná až příliš ruské. Mísí se v něm geniální nadání s politickým a skrytě náboženským aktivismem. Jinými slovy věda a emoce. Je kontroverzní, ale ne vlažný. Se svými oponenty bojuje, své přátele miluje. Rusko zná jako málokdo jiný, protože pět let den po dni sledoval a zapisoval průběh ruské revoluce.

Celý text Václava Cílka si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.