Studenti na římse a jiné obrazy. Je etické zveřejňovat fotky zoufalých lidí?

Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí.

Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic. Proč by mělo být přípustné vyobrazovat brutální fikci, nikoli však brutální realitu? Nejde mi o mravní rozměr. Etická námitka je stejně očekávatelná jako opáčení, že by takové skrupule zničily třeba válečnou fotožurnalistiku. Pobouření nad zveřejněním fotografie spíš chápu jako symptom toho, že máme sklon ustupovat od reality ve prospěch fikce. Na onom snímku vadila realita. Nevadí i jinde?

Snad to můžeme nazvat pojmem převrácený platonismus. Podle Platona je omyl myslet si, že smyslový svět je skutečný; pravda je, že je pouhým odrazem myšlení, které je jediné skutečné. Nejde mi o to, jestli je realita spíš v myšlení, nebo ve smyslově vnímaném světě, ale o základnější věc: dlouho platilo za nezpochybnitelné, že to, o co nám jde, je porozumění a vyobrazení skutečnosti, byť brutální. Nyní se zdá, že jsme spíš propadli obrazům a modelům, podle nichž vytváříme realitu. Naopak smyslový svět považujeme za trapný, traumatický, ostudný. Kde vykoukne, vzbudí kontroverzi.

Celý esej Svět jako obraz a stroj si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.