Kde najít nejhorší antisemity?

KOMENTÁŘ

Kde najít nejhorší antisemity?
Ahmari je zapálený bojovník proti pokrokářské ideologii. A pokud i on sezná, že na současné scéně existuje něco ještě výrazně horšího než woke aktivismus, asi to stojí za zamyšlení, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Ve které části politického spektra se projevuje ten nejodpudivější antisemitismus? Kdybyste se mě na to zeptali před pěti lety, s odpovědí bych neváhal: V prostředí protiizraelské levice – mezi aktivisty zahalenými v kefíjách, kteří svoje politické přesvědčení zakládají na odporu vůči sionismu, obsesivně zaznamenávají hříchy právě jenom jediné země, vyzývají k bojkotu Izraele, zatímco ignorují nebo zlehčují porušování lidských práv jinde. Dnes mě ale víc znepokojuje vůči Židům (a černochům) otevřeně nenávistná pravice. Zatímco ,woke‘ časy pomalu končí, jsme svědky vzestupu ideologií zaměřených na dědičné rozdíly mezi velkými skupinami lidí, eugeniku, IQ a nietzschovské uctívání síly.“

Na těchhle slovech je víc než jejich sdělení možná zajímavé to, kdo je formuloval. Byl to Sohrab Ahmari, vlivný americký veřejný intelektuál, některými kritiky považovaný za konzervativního autoritáře. Narodil se v Íránu, jako dospívající přišel s rodinou do Ameriky, politicky se angažoval a psal pro různá periodika, v dospělosti konvertoval ke katolicismu.

 

Zastává radikálně konzervativní postoje, značnou pozornost přitáhla jeho polemika s Davidem Frenchem, v níž tvrdil, že konzervativci by neměli bojovat za neutrální instituce a veřejný prostor, v němž je možné hlásat prakticky cokoliv, ale chopit se mocenských pák, vytvořit vládu, která bude silou exekutivní moci prosazovat konzervativní hodnoty a ničit instituce, jež prosazují „woke“ koncepty. Vést kulturní válku, jako kdyby to skutečně byla válka. Také vede časopis Compact, časopis, který stojí za to číst, jakkoliv mě tam některé texty strašně iritují. Ale přispívá tam pozoruhodná skvadra autorů zprava i zleva (třeba Slavoj Žižek nebo švédský marxista Malcom Kyeyune).

Vypisuji to tady proto, aby bylo zřejmé, že Ahmari je zapálený bojovník proti pokrokářské ideologii. A pokud i on sezná, že na současné scéně existuje něco ještě výrazně horšího než woke aktivismus, asi to stojí za zamyšlení. Rozhodně nesdílím Ahmariho představu žádoucího uspořádání společnosti, sdílím ale jeho názor, že éra pokrokářské kulturní dominance se chýlí ke konci, i obavu, že by to nemusel přinést změnu k lepšímu, ale naopak znamenat nástup něčeho třeba ještě horšího. Ahmari to horší nachází v části online pravice, kde se skutečně dá najít zuřivá a otevřená nenávist, nenávist, která se sama za sebe nestydí a nepotřebuje se schovávat za nějaké eufemismy, je hrdá. Nedá to ani moc práce a člověk se v online světě setká s hlasy jaksi „radostně“ antisemitskými, v jejich slovech se ta nenávist potkává s jakýmsi uspokojením a vzniká kolem ní i jakási intelektuální „nadstavba“ v tom duchu, který Ahmari popisuje. Jistě je to nějaká menšina, statisticky třeba ne moc významná, jenomže woke aktivisté jsou taky nevelká skupina lidí, se světem ale stihli zamávat docela důkladně, odhodlané menšiny tohle dokážou často. Zvlášť když je vůči nim část veřejnosti vnímavá, má jistou míru pochopení, nesdílí nutně jejich názory, ale rozumí některým jejich averzím, vnímá je jako protiklad těch, kdo je – třeba oprávněně – iritují, a je proto ochotna ledacos přehlédnout. Často se argumentuje tím, že ti online rasisté a eugenici jsou lidé, kteří si hrají, jejich snahou je šokovat a provokovat upjatý establishment, ne šířit ideologii. I kdyby to tak ale bylo – aspoň v některých případech –, role, již člověk před lidmi hraje, ho taky nějak ovlivní, někdy i zásadně.

V Česku nevládnou americké poměry, ale i zdejší veřejná debata je značně „amerikanizovaná“ (taky k tomu přispívám). Pokrokáři tu nejsou tak silní a zuřivých antisemitů tu nemusí být tolik, i když... člověk je možná jenom špatně hledá. Ale i tady se pozvolna šíří vidění, v němž sdílená averze přebíjí všechno. Když protivný člověk kdekoho obviňuje z rasismu, znamená to zřejmě, že rasismus buď neexistuje vůbec, anebo naopak existuje a mělo by ho být víc, protože je dobrý. Je to pitomá a realitu popírající logika, ale odpovídá online světu, jehož pravidla začínají nebezpečně ovlivňovat i hmotnou skutečnost. Přenášejí do něj zkratkovité zběžné a nenávistné myšlení, pro něž jediným kritériem je potřeba revanše diktovaná zraněným egem, tím jediným božstvem, které nám tu zůstalo. Chce svou satisfakci, svou žalostnou iluzi síly, všechno ostatní může vít čert. Třeba i vezme.

×

Podobné články