Slovenská společnost Tatry mountain resorts (TMR) o rok odložila dříve ohlášené zpoplatnění vstupu skialpinistů na sjezdovky ve svých areálech ve Vysokých Tatrá ...
Cestou vlakem ze Záhřebu do Lublaně jsem pozoroval krajinu a počítal kozelce. Krajina byla krásná a s počítáním kozelců jsem přestal, když jsem jich napočítal asi padesát. Kozelce jsou seníky, takové jednoduché dřevěné konstrukce rozseté po svažnatých lukách a zelených stráních. Nikde jinde než ve Slovinsku se prý nevyskytují. Tady to dotvářelo krajinný ráz, který byl kopcovitý a spořádaný, louky posečené, bílé statky umístěné v pěkných kompozicích, celkový pohled utěšený a malebný. Vlak projížděl městečky na řece Sávě, vždy kostelní věž, nějaký zámek na kopci, výpravčí s červenou čepicí. Oproti Chorvatsku, ale i oproti našim poměrům všechno značně úhlednější a uklizenější, takové, no ano, slovanské Rakousko, vždyť také Slovinsko, to je Karantánie čili Kraňsko, německy Krain, Habsburkové tu vládli od 14. století, těžko ten vliv popřít, o což se, myslím, nesnaží ani ti Vindové, jak se slovanským Kraňcům říkalo dřív, než se stali Slovinci.
Ti se mi také jevili jako vysoce civilizovaní, podobně jako jejich hornatá krajina upravení a dobře rostlí. Když vlak zastavil v městečku Sevnica, poněkud jsem zneklidněl a snažil se také upravit, neboť by tu mohla přistoupit třeba nějaká sestřenice nebo neteř paní Melanie Trumpové, která tady, když se ještě jmenovala Knavstová, chodila na střední školu. Pak jsem se uklidnil a dál počítal kozelce.
Zdaleka ne všechno, co v Lublani stojí, je Plečnikovým dílem, jsou tu i jiné docela pozoruhodné nebo taky docela obyčejné domy, ale jakmile uvidíte kolonády, ovály či něco do řeckého stylu, jste si jisti: bude to Plečnik!
Foto: Jiří Peňás
Přijet do Ljubljaně je trochu milostný zážitek. Vlastně jedete za milovanou, ljubljenou, Milohrad by se tomu městu dalo také říkat. Německé jméno Laibach tak nevyzní, ale pro příznivce temných hudebních kultů má magický zvuk. Náš Mácha se tam ukrutně ožral se slovinským národním klasikem Francem Prešernem, známe i přesné datum: 29. srpna 1834, to se Mácha vracel z cesty do Itálie, tady už na ně čekali jejich pobratimové, kteří ho zatáhli k Černému orlovi, jak se ten podnik, bohužel už není, jmenoval. Do deníku si pak básník zapsal: „Jak jsme přišli domů, nevím. Pan Prešérn a Toman schopili dohromady postele. Nesmírný hřmot. (…) Chtěli házet židličky. Nadal sviň atd. (…) Válel se v tom. Nevěděl, že mě strašlivě zblíl.“
Foto: Jiří Peňás
Datum té velkolepé pitky by mohlo být vyhlášeno dnem přátelství mezi básníky. Na počest události stojí Prešernova socha na náměstí po něm pojmenovaném, nad ním se vznáší zřejmě génius kocoviny. To náměstí je srdečním svalem města, vlastně to není úplně náměstí, spíš takový trojúhelníkový plácek, ze kterého vybíhají věnčité cévy na různé strany, především ve směru říčky Lublanice, jež tvoří promenádní linii vhodnou pro citové záležitosti. Vede odsud známé Trojmostí, jež je v každém bedekru vypíchnuto na přední místo, neboť je dílem lublaňského Michelangela, Jožeho Plečnika.
Tím bychom mohli začít lekci o Plečnikovi, bez něhož nelze žádný článek o Lublani napsat. Zdaleka ne všechno, co tady stojí, však je dílem toho vousatého katolického mystika, který chtěl spojit Slovany s Etrusky, jsou tu i jiné docela pozoruhodné nebo taky docela obyčejné domy, ale jakmile uvidíte kolonády, ovály či něco do řeckého stylu, jste si jisti: bude to Plečnik! A je nutné uznat, že je tam toho dost, že Lublaň je oplodněna Plečnikovými mystickými semeny, těmi kamennými nebo cihlovými vklady do jejího lůna, které se otvírá jako atrium vznešeného domu zamilovanosti, zaljubljenosti.
Foto: Jiří Peňás
Kousek za centrem, ve čtvrti Trnovo, kde město už přechází do vesnice, je možné vlézt do Plečnikovy hyže čili domu, kde žil od roku 1921 do své smrti v roce 1957. Dům je na první pohled úplně obyčejný, takové předměstské nízké stavení, které od ostatní zástavby odlišuje jen fasáda z červených cihel, takže velmi vzdáleně připomene vinohradský kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, Plečnikovo pražské veledílo. Zajímavější, ale pořád velmi prosté je to z druhé strany, kde se otvírá zahrada, v níž je nejvýraznějším prvkem velký včelí úl. Jsou tam různé plečnikovské znaky a stopy, sloupky s květináči, zimní zahrada a pak též bachratá nízká věž, připomínající možná trochu Daliborku na Pražském hradě, který měl Plečnik „demokratizovat“ v masarykovském duchu, i když to celé byla jedna velká utopie a vlastně i nedorozumění: Plečnik byl tradicionalista, který chodil každý den do kostela, a tady to měl do něj jen pár kroků, zatímco Masaryk byl z jeho pohledu neznaboh, i když filozoficky založený. V každém případě ten vztah dvou mužů s bílými vousy vytvořil zvláštní spojnici mezi dvěma tak odlišnými městy, která však spojují kamenné plody lublaňského čaroděje z bachraté věže.
Foto: Jiří Peňás
Jednou jsem už v Lublani byl, před dvaceti lety, shodou okolností to bylo ve dnech, kdy Slovinci, a my taky, vstupovali do EU, takže to bylo v květnu 2004. Hlavní oslavy se provozovaly na centrálním Kongresovém náměstí. Jmenuje se tak po Lublaňském kongresu, na němž kancléř Metternich v roce 1821 se Svatou aliancí napravoval revolucemi a Napoleonem poněkud rozrušenou Evropu. Je to rozlehlé čtvercové náměstí, v jehož dotvoření a výzdobě má prsty rovněž Plečnik. Tady na tom náměstí se udál slovinský 28. říjen, i když ten jejich byl o den později, 29. října 1918. Před rozvášněnými davy tu političtí předáci četli prohlášení o vyhlášení nového státu „rakouských jižních Slovanů“, avšak o vystoupení z monarchie se výslovně nezmiňovali, neboť tak daleko možná jít nechtěli. Dav však chtěl víc. V tu chvíli přistoupil k balustrádě mladý důstojník Mihajlo Rostohar, stále ještě v uniformě císařské armády, a jménem slovinských důstojníků vypověděl poslušnost rakouskému velení. Dav šílel nadšením, neboť to byl signál, že Slovinsko přechází ze starého Rakouska, „žaláře národů“, do nové Jugoslávie. Nadšení nevydrželo dlouho, a když se stát po osmdesáti letech ve velkých hrůzách rozpadal, mohli si Slovinci s obrovskou úlevou říci, že jsou z toho zas konečně venku. Jak napsal asi nejznámější současný slovinský spisovatel Drago Jančar: „Drak balkánské války šlehl po Slovinsku jen tak ocasem.“
Tehdy jsem tam stál a pozoroval ty příslušníky nejmenšího a dalo by se říct nejúspěšnějšího samostatného slovanského etnika. Nadšení bych pro emocionální stav lidí, se kterými jsem stál na Kongresovém náměstí a čekal na půlnoc 1. května, asi nepoužil. Sledovali hudební estrádu, kterou obstarávaly hvězdy slovinské pop-music, které jsem naštěstí neznal, takže mi nevadily, jak by mi možná tehdy vadily u nás. Někteří občané popíjeli z kelímků víno a pivo, ale zdálo se mi, že se tu obecně pije méně. Snad proto, že ceny už tehdy tady byly skutečně evropské. Žádné výtržnosti se ani náznakem nekonaly, atmosféra byla spíš rakousky měšťanská, nebo prostě spořádaně občanská. Když se blížila půlnoc, nastal čas politických proslovů, při nichž mě zaujalo často použité slovo „otrok“, „naši otroci“; postupně mi došlo, že to slovinsky znamená dítě. O půlnoci se zahrála hymna slovinská, potom evropská, tedy Beethoven. Nad lublaňským hradem spustil ohňostroj. Když skončil, lidé zatleskali a spořádaně odcházeli. Cosi metternichovského tu možná zůstalo ve vzduchu, až jsem si říkal, jestli se tehdy v roce 1918 jejich předci s odchodem z Rakouska neunáhlili. Naši ostatně také.
Lublaň se od té doby nejspíš trochu rozrostla, ale naštěstí ne o moc. Střízlivě elegantní mi připadala už tehdy. Hrad, takový lublaňský Špilberk, se od té doby moc nepohnul, i když tam nejspíš něco vylepšili, dostavěli, zavedli nějaké technologie, hologramy a vyhlídkové plošiny. Také si nejsem jist, jestli tam před dvaceti lety jezdila lanovka, nyní už ano. Určitě tam vlál prapor slovinský, který se plete se slovenským, ale má trochu tmavší modrou a štítek s Triglavem je menší než slovenská Matrafatratatra. Spolu se slovinskou vlajkou tam vlaje prapor Lublaně s červeným drakem na věži. Ten drak, slovinsky zmaj, má strážit město a mosty, z nichž jeden je drakům přímo zasvěcen. Jmenuje se Zmajski most, a prý když po něm přejde panna, draci zavrtí ocasy. Nemohu potvrdit.
00:07
