Politika už v téhle zemi neexistuje
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
NÁSILNOSTI V GUINEJI
Při násilnostech mezi fotbalovými fanoušky na jihovýchodě Guineje zahynulo v neděli 56 lidí, informovaly v pondělí agentury s odkazem na vládní prohlášení. Nási ...
Na rozdíl od seriózních politických komentátorů lidé, kteří se vyjadřují k politice jen z nouze (jsem ten případ), si mohou snad dovolit říct, že v téhle zemi politika už neexistuje. Tedy v nějaké tragikomické podobě existuje, protože pořád se jí věnuje (a vydělává na ní) jistá sorta lidí, skoro každý rok jsou nějaké volby, na internetu se co chvíli odehrává nějaké vzrušení a pohoršení, o němž má někdo pak dojem, že jde o politiku. Ale je to jen dojem.
Politika už totiž neexistuje. Nejsou politici, nejsou politické strany (a straníci, ti už vůbec ne), nejsou ani voliči, viz poslední volby s 32 procenty zúčastněných. A nejsou už pomalu ani média, tedy platformy pro politickou diskusi a polemiku na určité úrovni. Takže nejsou ani témata, která by těmi diskusemi procházela a třeba se v nich i tříbila.
Neví se pak, jak o nich mluvit a co s nimi dělat, když navíc se ta důležitá a osudová odstěhovala do Bruselu, přičemž je otázka, není-li to nakonec pro mnohé úleva – a zcela jistě to je výmluva. V každém případě ale takový transfer do říšských výšin politiku na úrovni států deklasuje na stínohru, kterou na stěnu slábnoucí pozornosti přehrávají siluety mandarínů.
Zbývá politika jako samopohyb, víceméně otravná rutina, kterou posouvají rituální činnosti: volby, sestavování vlád, vyměňování ministrů… A Andrej Babiš, jako fantom za oponou. Dá se tomu pravděpodobně stále říkat demokracie, neboť všechna pravidla jsou na oko zachována, ale sami cítíme, že tohle není úplně ono, že takhle funkční demokracie nevypadá. Jak by ale měla vypadat, už nikdo neví. Návrat zpět není možný, dopředu raději nepohlížet. A nejlepší na tom je, že to je nejspíš jedno, což je zase asi spíš dobře.
Případ Pirátů se jeví jako ukázkový a přitom speciální. Jsou jakousi parodií na nepolitickou politiku (vzpomíná ještě někdo na Václava Havla?). Piráti byli (a pořád asi jsou) stranou, o níž nebylo jisté, jestli vůbec existuje. Tedy samozřejmě že jaksi existovali, nějak vypadali, nějak se projevovali, ale byl to od začátku spíš afekt či stav mysli než nějaká zřetelně formulovaná společenská entita – ne že by ostatní strany na tom byly o mnoho líp. Vynořili se jako odvozená marketingová značka z oblaku technologického rauše, který před těmi dvaceti patnácti lety vypadal velmi perspektivně.
Typický pirát žil s pocitem komunikační i intelektuální převahy až do nesrozumitelnosti, rozuměl mnoha věcem lépe než zaostalý zbytek obyvatelstva, měl na spoustu záležitostí neotřelý pohled, byl to technooptimista a jediné, čím trpěl, bylo, že v Čechách jsou lidé tak zabednění a vůbec netuší, která bije.
Všechno, nebo skoro všechno, se mělo vyřešit digitalizací, transparentností, obnažeností, překonáním té zaostalosti za pomoci legalizovaného konopí a pokročilých softwarů. Svým způsobem to bylo opět jedno z utopických hnutí, která se v dějinách pravidelně vyskytují. Jejich představitelé měli poněkud jurodivé rysy, což u někoho zvyšovalo jejich přitažlivost.
Problém byl, že elektorát se vyznačoval velkým sebevědomím a velkou nespolehlivostí. Žil natolik v předstihu, že neviděl moc důvodů se nějakého reálného politického života účastnit, především ten základní akt, tedy jít osobně k volbám, byl zcela v rozporu s jeho bytostí, která již dávno byla rozpuštěna v globálně virtuálním prostoru a neřešila tak banální věci jako dostavit se někam s občankou.
Měly-li o osudu Pirátů rozhodnout krajské volby, tedy ty nejobyčejnější volby z možných, nemohlo to dopadnout jinak než katastrofou. Neexistoval jediný důvod, proč by se nějaký pirát, povahou světoobčan, měl namáhat. Politika přece už dávno měla být jinde. Tak jistě… Víme, kde je.