Návrat kníru

KOMENTÁŘ

Návrat kníru
Charles Chaplin Foto: Wikimedia Commons / First National Pictures
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Možná jste si toho už všimli, ale kdyby přece jen náhodou ne, dovolíme si vás na to upozornit: v poslední době se pohledem na mladé české muže našinec může přesvědčit, že právě teď se nám před očima odehrává veliká národní proměna a další vlna zdejší módní revoluce (ačkoliv vzhledem ke zpátečnictví jevu, o němž chceme zavést řeč, vlastně jde spíše o kontrarevoluci). Ano, skutečně je to tak, že po několika desetiletích, kdy by jim za to právem byla hanba, se naši muži přestali stydět vystavovat veřejně svou tvář porostlou vousem pouze pod nosem. Jednoduše řečeno, vrátil se knír.

 

Ve vagonech metra, v tramvajových i autobusových soupravách, ale už i běžně na ulici nebo nedejbože v restauracích při jídle či před vyučováním nebo po něm před středními školami, tam všude lze potkat takzvané nositele kníru. Jsou to lidé, většinou pochopitelně muži a většinou tmavšího zevnějšku (aby to nebylo pochopeno rasisticky, míníme pouze přírodní barvu porostu: čili kdepak blonďáci, na nichž by kníratý vous splýval s pokožkou, nýbrž bruneti a černovlasí mládenci), kteří nezřídka v teplákových soupravách a s drahými mobilními telefony v rukou hrdě vystavují na odiv světu a bohužel zřejmě i ženám, po nichž touží, co se jim to vyvalilo nad ústy.

Není to nic pěkného ani nadějeplného, naopak je to vyjádření zoufalství, jelikož každý člověk dobrého vkusu ví, že nosit knír je divácky intenzivně ponižující. Tedy ne že by knír haněl svého nositele, ten ho jistě dávno nevnímá, neboť je s ním pevně srostlý. Jenže jím zároveň deklasuje všechny kolem sebe, již se na něj musejí dívat – partnery, příbuzné, kolegy a kolegyně v práci i náhodné kolemjdoucí na ulici. Občan vystavený pohledu na knír má v podstatě dvě možnosti: buď sklopit zrak a spěšně nositele kníru minout, anebo naopak upřeným pohledem na knír jeho nositele vyzvat na souboj kdo s koho a nositele takto přinutit k rychlému opuštění společného prostoru.

Zahlížíme na tuto novinku a bráníme se jí nikoli povýšeně, nýbrž jako publikum dokonale poučené. Generace dnešních čtyřicátníků totiž ví, o čem se mluví – vyrostla totiž s nepřehlédnutelnými velkými kníry. Jako děti byli jsme neustále konfrontováni s Pavlem Zedníčkem, Janem Rosákem a Petrem Jančaříkem (čtvrteční Magion se bez kníru prostě neobešel). Pak nastoupili politici Václav Klaus, Josef Dyba, Josef Zieleniec, Jan Kalvoda, Josef Lux – zkrátka politika první půle devadesátých let se bez knírů neobešla. Ostatně svůj nepatrný, maličký knír měl i Václav Havel. Ten jediný jej nosil elegantně, protože neustále působil, jako by se za něj omlouval.

Stejně jako jsme knírem byli zahlceni, později knír znenadání z našich životů zmizel. Zbavit se ho dokázali dokonce i Václav Klaus, jenž je dnes ochoten holit se dohladka, i Jan Kalvoda, jenž nosí plnovousé strniště. Veřejný prostor jako by se narovnal, jako by našel, na čem budovat svou vytříbenost. Začali jsme proto nosit plnovousy, být upraveně neupravení. A teď nám to mládež chce vzít a znovu si neuváženě začíná s kníry. Riskuje, zbytečně, měla dát na nás, zkušené. Ale však ona se mládež přesytí a nazná, že mrskat a práskat fouskem pod nosem, kroutit si knír či natahovat si mustache je překonaná věc. Zkrátka pánbůh s námi a knír pryč.

×

Podobné články