Hrad mrtvých ve Waldenburgu byl hotov v roce 1938, zajisté u toho byly ohňové pochody a šiky srovnané v řadě, sborové přísahy a nadšené
výrazy, to vše se odehrávalo na louce, jež tam od té doby zbyla, i když už je v dost jiném stavu než tehdy
Foto: Jiří Peňás
4
Řadu let vedeme s politologem Petrem Sokolem dialog o české politice. Tentokrát jsme se pokusili popsat její půdorys, konfliktní linie a varianty směřování.
Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem.
A já to všechno už znal, ale čekal jsem, jestli mi ta slečna doporučí ještě něco, kam jsem se stejně chystal. Neměla se k tomu, tak jsem řekl: A prosże panienko (to je opravdu oslovení pro slečnu a já nemůžu odolat, i když poněkud riskuju, že se zakoktám), co to mauzoleum? – Á, pan mysli mauzoleum niemiecke. Tak to je taky ciekawe, ale ruina. A je to na guře. Jestli pan mysli… A ukázala mi na mapě, kde to najdu.
Já to ale věděl, to jsem jen tak zkoušel, jestli se tady k té bizarní věci, která zbyla z časů, kdy se dolnoslezský Wałbrzych jmenoval Waldenburg, hlásí.
Asi tak napůl, nebo spíš ze čtvrtiny. Vede tam značka skrz městskou periferii a šipky ukazují směr „mauzoleum“, ale když tam přijdete, není tam nic, jediná cedule, jen ta ruina a náletová louka, teď v únoru holá. A taky odpadky, takový polský standard, který ale není o moc horší než ten náš. Do turistických průvodců pro celou rodinu a jako tip pro pohodové výlety se to moc nehodí. Nebo si představte: „Užijte si hrad mrtvých s celou rodinou! Totenburg, nacistický památník na kopci uprostřed města! Nevšední zážitek!“ Nebo by to možná šlo, co já vím, co nyní lidi láká. Chtěl jsem tam jít spíš inkognito, že teď o tom tady píšu, je jiná věc. Je to, co si budeme namlouvat, prostě obskurnost, která přitahuje podezřelé živly, magory a možná i trochu nácky, ehm, to bych opravdu nerad tenhle dojem budil, ale lidé jako já mohou těžko odolat, ty takové věci zajímají, nemohou si pomoci, nějaké temné vábení, zvědavost, zájmy historické, no prostě jsem tam musel. Tak jsem se tam vydal.
Schlesier-Ehrenmal čili Slezský památník cti (a slávy), jak se za těch časů ta věc jmenovala, postavil na konci třicátých let tehdy už nacizovaný Svaz na ochranu německých hrobů, organizace zvláštního významu, která tehdy měla pokrýt Říši kultickými monumenty, těmi hrady germánských mrtvých, Totenburgy. Tento byl zasvěcen sto sedmdesáti tisícům Slezanů, kteří padli za první světové války, a 23 obětem z řad hnutí, tedy těm soudruhům, kteří položili život za Hitlera ještě v době, kdy šlo hlavně o rvačky a pouliční kravály. Speciálně tenhle, waldenburský, měl prý ještě před začátkem války podpořit nacistického ducha v kraji, který nebyl dlouho Hitlerovi úplně nakloněn, neboť to byl okrsek hornický a horníci mají tvrdé a nedůvěřivé palice, volili tady socdem nebo komunisty, na chuť NSDAP přicházeli až postupně. A nepochybně taková věc jako makabrózní bunkr zvedne uvědomělost. Památník byl hotov v roce 1938, zajisté u toho byly ohňové pochody a šiky srovnané v řadě, sborové přísahy a nadšené výrazy, to vše se odehrávalo na louce, jež tam od té doby zbyla, i když už je v dost jiném stavu, než byla tehdy. Lid měl k monumentu přicházet a vykonávat tam úkony oddanosti, projevovat vděčnost a zažívat pohnutí. Není vyloučeno, že tak dlouho i činil, lid se rád klaní modlám a účastní ceremonií a tyhle věci měli nacisté velmi zvládnuté, ba byli v nich mistři. Během let pravděpodobně nadšení ubývalo, když pak počet obětí z té druhé války už přesahoval oběti z té první, možná nabýval hrad mrtvých dalšího významu. Jako by ty nové mrtvé přivolal. Pak byl konec, muži byli mrtví nebo v zajetí, slezský lid, který to přežil, hlavně matky a děti, musel ze svého města odejít, památník zůstal.
Dnes patří k nejzachovalejším nacistickým stavbám svého druhu, a to nejen v Polsku, ale tím spíš v Německu, kde by se asi v takové podobě nic srovnatelného nedochovalo. Že to zůstalo stát tady ve Valbřichu, má asi hlavně důvod, že je to přece jenom trochu stranou, v regionu poněkud zastrčeném, v koutě, na který nebylo moc vidět, a také že když sem po roce 1945 Poláci přišli, měli asi jiné starosti než se zabývat nějakou obskurní stavbou po Němcích. Ono ji asi taky nebylo snadné zničit a odpálit, přece jenom Němci staví bytelně a na tisíc let… Takže se samozřejmě odstranily hákové kříže a říšské orlice a také pochopitelně zmizelo všechno, co se dalo nějak použít nebo roztavit, především velká železná kašna na nádvoří se sloupem, který podpírali čtyři brunšvičtí železní lvi a z jehož vrcholu plál věčný plamen. Ten se v noci nasvěcoval různými barvami a bylo to prý vidět mnoho kilometrů daleko po celém okrsku waldenburském, z kopců hor Kamenných (Steinegebirge) a Sovích (Eulengebirge), které jsou tady rozprsknuty do vějíře horstva sudetského. Mohlo to být mystické a taky jistě trochu satanské, šlehající rudý plamen na kopci uprostřed města. Zbylo po tom pár fotografií, lze je lehce najít na internetu.
Ale základ té budovy zůstal stát a připomíná nějaký podivný bunkr, něco mezi kravínem a obrovskou funkcionalistickou vilou, kterou někdo rozestavěl a nechal na pozemku stát. Obložení zdí se poněkud drolí, ale materiál je asi slušný, takže se jen tak nezřítí. Bordel okolo je novodobý a lze si představit, že v teplých měsících to tady může být jaksi romantické. Nacistická architektura měla svoje kvality, Němci nikdy nestavěli úplně špatně, kdybychom nevěděli, že je to z té hrozné doby, možná bychom se na některé hnědé stavby dívali jinak. Tady vidíme trosky něčeho, co asi mělo vyjadřovat patos a majestát smrti, inspirace byla zjevně orientální, nejspíš opravdu asyrská či babylonská, takový zikkurat ve Slezsku, na kopci uprostřed nyní polského města.
Na ten kopec jsem se právě vydrápal, nejdřív pěšinou mezi zahrádkami, ploty a ohradami, pak už lesem, chvíli i dost strmě. Skrz větve již bylo vidět zdi památníku, ale mohlo to být také něco jiného, pak jsem to přece jen uviděl, zas tak zvláštní to na první pohled nevypadalo, člověk ze Sudet jako já je na takové tajemné zříceniny docela zvyklý. Potom jsem objekt obešel, chvíli čekal, až vyleze slunko, pak si ale uvědomil, že na fotografii bude vypadat lépe ve své pravé ponurosti. Byl jsem rád, že tam jsem zcela sám, takové věci se nejlépe prohlížejí o samotě, vzpomínám, jak jsem jednou byl v Braunau a samozřejmě jsem se chtěl podívat na místo, kde se ten člověk narodil, jenže mi bylo nepříjemné, aby mě u toho někdo viděl, i když bylo jasné, že přece každý, kdo přijede do Braunau, se tam jde podívat. Ale tohle tady ve Valbřichu/Waldenburgu bylo něco jiného, to prostě byl památník mrtvých, ti nemohou za to, jestli sloužili po své smrti nějakému kultu. Prostě lidé stavějí památníky a ty odpovídají době, takže tenhle odpovídal té své.
Do dvorany vedla úzká štěrbina, taková chodba, sotva se jí dalo projít. Podivil jsem se, že by se tam vcházelo právě tudy, ale jiný vchod jsem nenašel. Vešel jsem, kameny byly cítit vlhkostí a občasným pobytem lidu bez přístřeší, na dvoře, na němž stála kdysi ta kašna s plamenem, bylo ohniště a nějaké odpadky. Hledal jsem něco, co by tam snad mohlo zbýt z výzdoby, kdysi tam byly mozaiky, reliéfy, výzdoba v orientálně-antickém stylu zasazeném do slezského podnebí. Už tam ale nebylo nic, mystika smrti vyvanula, aspoň já jsem ji nijak nepocítil. Kdybych kouřil, asi bych si tam v zadumání zapálil. Je mi na místech, kde Němci žili, vždy líto, že museli odejít, ale nelze potlačit myšlenku, že si to třeba přivolali i takovými opičárnami, jako byly tyhle hrady smrti. Kdo s čím zachází…
Bylo právě poledne a z města zněly zvony. Pocítil jsem hlad. Sešel jsem zpátky do toho města a v jedné velmi staropolsky zařízené restauraci si dal baršč a pierogy. Jídlo, které si sem na západ přinesli noví obyvatelé z východu. Byl jsem bardzo spokojený.
ROZHOVOR
00:06
