„Zpackali mi operaci prsou. Zůstaly mi strašné jizvy.“ Dívka zastavila proměnu v muže

Britský list Daily Mail v roce 2012 otiskl článek s tímto titulkem: „‚Narodila jsem se jako chlapec, stala jsem se dívkou a teď chci zase být chlapcem‘: Nejmladší britská pacientka se změněným pohlavím chce zvrátit výsledky tranzice“. Toto jsou úvodní odstavce článku: Ria Cooperová se loni dostala na titulní stránky novin, když se po dlouholetém přemlouvání rodiny a NHS (National Health Service, Národní zdravotní služby), aby z ní udělali ženu, stala v sedmnácti letech nejmladším člověkem v Británii, který podstoupil procedury na změnu pohlaví.

Avšak nyní, když téměř rok žila jako žena, se osmnáctiletá Ria rozhodla změnit zpět v muže, protože jako žena prožívala obrovská duševní muka.

Zrušila operaci, která byla naplánovaná na leden a měla dovršit změnu pohlaví, a přestala brát ženské hormony, po kterých jí narostla prsa. Uvedla, že jí změny připadaly zdrcující a učinily ji hluboce nešťastnou.

Tehdy panoval názor, že v sedmnácti letech je na tranzici příliš brzy. List Daily Mail uvedl, že Cooperová před začátkem léčby podstoupila „důkladné psychologické vyšetření a poradenství“, ale přesto „prožívala jako žena takovou trýzeň, že se dvakrát pokusila spáchat sebevraždu“.

Toto utrpení popsala v rozhovoru pro britský bulvární list The Mirror: „Hormony mi způsobují prudké výkyvy nálady. V jednu chvíli jsem rozmrzelá a vzápětí se cítím naprosto šťastná. … Před pár měsíci už jsem toho měla dost a vzala jsem si spoustu paracetamolu, ale našla mě kamarádka. … Těsně předtím jsem se pokusila podřezat si žíly a skončila jsem v nemocnici. Přepadají mě tyhle temné nálady, kdy mi nic nepřipadá správně.“

Z vyprávění vyplývá, že k depresi podle všeho přispěl odmítavý postoj rodiny, a zdůrazňuje tak důležitost rodinné lásky a podpory i navzdory odlišným názorům. Nedávno, v roce 2017, britský list The Guardian otiskl názor člověka, který začal tranzici v dospívání a v dospělosti jí litoval. Tentokrát šlo o dívku, která se v dětství chovala a oblékala chlapecky a potom v dospívání začala žít jako chlapec a podstoupila hormonální a chirurgickou léčbu:

O tranzici jsem se dozvěděla až v patnácti. Všechno mi začalo dávat smysl: tohle jsem já. Uvědomila jsem si, že bych mohla mít tělo, které jsem chtěla. Když jsem v sedmnácti šla k lékaři, řekl mi, že jsem moc stará, aby mě odkázal na sociální služby pro děti, a moc mladá, abych byla považována za dospělou. První termín jsem obdržela až za tři měsíce po osmnáctých narozeninách.

Po měsících čekání a schůzek, které nezahrnovaly poradenství, jsem konečně začala užívat testosteronový gel a později jsem přešla na injekce. Byla to velká událost, když jsem na vysoké začala mutovat a začala se mi měnit postava: zúžily se mi boky a rozšířila ramena. Připadalo mi to správně. Působila jsem jako muž a cítila jsem se bezpečněji na veřejnosti, ostatní mě brali vážněji, když jsem mluvila, a získala jsem větší sebevědomí.

Potom jsem šla na operaci prsou. Zpackali ji a zůstaly mi strašlivé jizvy. Byla jsem traumatizovaná. Poprvé jsem si položila otázku: „Co to dělám?“ Další kroky – hysterektomii a plastiku dolních partií – jsem odložila, když jsem si prostudovala informace o faloplastice a došlo mi, že každých deset let budu muset podstoupit operaci kvůli výměně erektilní protézy.

Pro mnoho lidí operace dopadne po kosmetické stránce dobře, ale tato anonymní autorka si kvůli pokažené operaci položila otázku, co to vlastně dělá. A jak ve svém vyprávění poznamenává, zdravotníci jí nikdy neposkytli žádné poradenství, aby jí pomohli pochopit, proč tolik touží stát se mužem. „Předpokládala jsem, že problém spočívá v mém těle. Nyní jsem pochopila, že v tom, abych byla sama sebou, mi nebránilo, že jsem žena. Bránil mi v tom neustálý společenský útlak žen. Jakmile jsem si to uvědomila, postupně jsem dospěla k závěru, že musím podstoupit detranzici.“ Tento proces probíhal takto:

Vysadila jsem testosteron, a když moje tělo znovu začalo produkovat vlastní hormony, stala jsem se někým ženského pohlaví, kdo vypadá jako muž. Vždycky budu mít hluboký hlas a už mi znovu nenarostou prsa, ale zvětšují se mi boky a stehna. Být mužem mi bylo příjemnější, ale neustále užívat hormony znamená, že bych nadále musela považovat svoje tělo za problém, když mi připadá, že to tak není. To, co působí nejsnadněji, není vždycky správné.

Za nepříznivých okolností jsem učinila to nejlepší rozhodnutí, a pokud bych tu léčbu tehdy nepodstoupila, možná bych to nepřežila. Ale je mi moc smutno, když pomyslím na svou plodnost: jednou se chci stát rodičem, ale užívání testosteronu to nejspíš zkomplikovalo. Už mi táhne na třicet, a dokud se nepokusím mít děti, nezjistím, jak na tom jsem.

Těm, kterým tranzice pomohla, to moc přeju, ale myslím, že by měl být kladen větší důraz na poradenství a to [tranzice] by mělo být považováno za poslední možnost. Kdyby to tak bylo se mnou, možná bych tranzici nepodstoupila. Tolik jsem se soustředila na snahu změnit svůj gender, že jsem se nikdy v klidu nezamyslela, co gender znamená.

Témata vyjádřená v těchto novinových článcích se znovu a znovu opakují ve videích na YouTube a v blogových příspěvcích lidí, kteří prodělali tranzici a vzápětí zjistili, že jejich psychice tělesná změna nepomohla. Možná to vypadalo jako nejsnadnější řešení jejich tísně, ale „to, co působí nejsnadněji, není vždycky správné“, jak zdůraznil článek v deníku The Guardian.

V této kapitole se seznámíte s několika lidmi, kteří podrobně hovořili a psali o svých zkušenostech s tranzicí a detranzicí.

Z různých příběhů z této kapitoly vyvstává několik společných témat. Mnozí lidé uvádějí, že se cítí do tranzice nuceni, jako by to byla jejich jediná možnost. Litují, že zdravotníci nikdy nezkoumali hlubší psychické potíže. Rozhodli se pro detranzici, protože nenašli vytoužený klid a celistvost, když změnili svoje tělo, ale našli je, když dokázali vyřešit dřívější traumata a dospět k lepšímu porozumění genderu. Mnozí z těchto lidí litují škod napáchaných na svém těle a své ztracené plodnosti. Cítí, že na natolik závažná životní rozhodnutí byli příliš mladí.

Viní společnost, která se k lidem, jako jsou oni, stavěla nepřátelsky – především vůči homosexuálům a jiným genderově nekonformním lidem. Jsou totiž přesvědčeni, že tato nevraživost přispěla k jejich domněnce, že tranzice je jediná možnost. Toto obvinění by mělo přimět sociální konzervativce (jako jsem já), aby si dali pozor a při hájení pravdy nikoho nenapadali ani nepřehlíželi. Stejně bychom měli trvat na tom, aby trans aktivisté přestali napadat lidi po detranzici a přehlížet je.

Média vyzdvihují „úspěšné“ příběhy lidí, jako je Bruce Jenner, který se stal Caitlyn Jennerovou, ale převážně opomíjejí příběhy, jako jsou ty, které jsou uvedeny v této kapitole. I když mají několik společných témat, je důležité každý příběh dopodrobna vyslechnout.

Úryvek z knihy Když se z Harryho stala Sally, která právě vychází v Edici Echo.