Co se týče hypotetického nebezpečí, že by izraelské politiky mohli v cizině zatknout, je v praxi malé. Ty země, které by k tomu měly chuť, asi nejsou zároveň ty, kam by Netanjahu potřeboval jezdit, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Minulý týden proběhly evropské volby a v českých médiích prozatím byly interpretovány málo – samozřejmě především ve vztahu k tuzemské politice, leč málo bohuže ...
Žalobce Mezinárodního trestního soudu požádal o vydání zatykače na izraelského premiéra a ministra obrany. Lze jistě poukazovat na politickou tendenčnost takového kroku. Na perverznost toho, že představitelé Izraele mají být naháněni společně s předáky Hamásu, zjevně aby se předvedla nestrannost. Na to, na jaké všechny představitele všech krvavých režimů si soud nikdy netroufl.
Lze jistě namítat, že by před jakýmkoli dokazováním těžko obstála obvinění jako „vyhladovění civilistů coby metoda válčení“ – je zdokumentován jak přísun humanitárních dodávek do Gazy, tak i to, že je bojovníci Hamásu zabavují. Jsou zde i videa Palestinců reagujících na potravinovou pomoc úšklebky nad tím, že by měli jíst konzervy, a prohlášeními, že nebudou jíst americké jídlo. To lze považovat spíš za formu diety než hladovění.
Lze si hrát se slovíčky a upozornit, že „stát Palestina“, o němž prokurátor Karim Khan hovoří, neexistuje.
Ale to by znamenalo přehlížet to základní. Izrael není smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (podepsal ho, ale v roce 2002 oznámil soudu, že ho nehodlá ratifikovat). Tudíž soud nemá jurisdikci. Vychází to nastejno, jako kdyby začala Netanjahua kvůli vedení války v Gaze vyšetřovat Lenka Bradáčová (ne že bychom chtěli napovídat).
Standardní zpravodajství se snaží tuto překážku nějak obejít a prezentovat to oznámení jako pokud možno zásadní krok. Pro příklad uveďme agenturu AP: „Tím, že hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu obvinil vůdce Izraele a Hamásu z válečných zločinů, je zařadil mezi světové vůdce neblaze proslulé ohavnými skutky proti lidskosti,“ napsala agentura v jedné zprávě a v druhé, obsahově v podstatě totožné zprávě věnované této události, zase uvedla, že to byl „symbolický úder, který prohloubil izolaci Izraele“.
Je to snaha jakoby, ale ne zas tak docela říct, že se něco zásadního stalo. Že teď mají Netanjahu a Gallant napsáno v občance, že jsou váleční zločinci, nebo tak něco. Ve skutečnosti je to právě jen „symbolický úder“, kvalitativně nijak odlišný od toho, když Izrael odsoudí Amnesty International, brazilský prezident nebo Roger Waters.
Co se týče hypotetického nebezpečí, že by izraelské politiky mohli v cizině zatknout, je v praxi malé. Ty země, které by k tomu měly chuť, asi nejsou zároveň ty, kam by Netanjahu potřeboval jezdit. Ke svému hlavnímu spojenci se bát nemusí, prezident Biden krok žalobce odsoudil.
Je to jen boj o veřejné mínění a o politiku. Přesněji řečeno „lawfare“, což je pěkné anglické slovíčko vzniklé tak, že se ve slově pro válčení, „warfare“, vymění právo za válku. Jednou ze zemí, jež krok Mezinárodní trestního soudu nejhalasněji přivítaly, byla Jižní Afrika. „V zájmu zachování mezinárodní vlády práva musí být právo uplatňováno na všechny stejně,“ prohlásil jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa. Jižní Afrika taky podala k jinému, obdobnému soudu, Mezinárodnímu soudnímu dvoru, žalobu na Izrael kvůli genocidě (těžko říct, proč jsou na stíhání genocidy hned dva mezinárodní soudy, ale experti by nám to jistě vysvětlili. Vysvětlili by nám jistě taky, proč se soud zabývá tím, co se děje v Palestině, na návrh tisíce kilometrů vzdálené Jihoafrické republiky. Umlčeli by nás při tom termínem erga omnes partes, starobyle znějícím výrazem, jenž byl ovšem praxí tribunálu postupně inovován k nepoznání).
Jenže první hlavou státu, na kterou Mezinárodní trestní soud vydal zatykač, byl v roce 2009 súdánský prezident Umar al-Bašír. A víte, jakou zemi v roce 2015 navštívil a zase se odtamtud vrátil, aniž by mu zkřivili vlásek na hlavě? Jižní Afriku. A když v březnu 2023 soud obvinil ruského prezidenta Putina, nastalo z toho v zemi velké mrzení, neboť Putin se měl v srpnu zúčastnit summit bloku BRICS v Johannesburgu. Někteří prohlašovali, že by země měla raději Mezinárodní trestní soud opustit, než aby ruského prezidenta zadržela. Ale ne všichni – třeba premiér provincie Západní Kapsko prohlásil, že kdyby Putin náhodou zavítal do Kapského Města, tak ho místní policie zatkne. Prezident Ramaphosa dokonce už oznámil rozhodnutí, že JAR mezinárodní soud opustí, ale po pár hodinách to dementoval. Nakonec Jihoafričané šlamastyku vyřešili tak, že Putina přesvědčili, aby nejezdil a zúčastnil se jen přes Zoom.
Není třeba mít iluze, že by Jižní Afrika byla zas tak výjimečná. Chovala by se tak kdekterá země, jejíž zájmy by byly dotčené. Například Francie krok soudu teď veřejně podpořila. Ale kdyby náhodou soud někdy sáhl třeba po veliteli některé z francouzských zahraničních vojenských expedic, jak myslíte, že by Francie reagovala? Vždyť je to země, jejíž ministr vnitra před pár měsíci oznámil, že bude ignorovat azylové rozsudky Evropského soudu pro lidská práva.
Jedním z důvodů jihoafrické averze vůči soudu bylo, že před ním nápadně často končili obvinění z Afriky. To není žádná velká záhada. Mezinárodním soudům se snadněji podřídí v zásadě tři druhy států: státy slabé, chaotické, s chabým státním vědomím; státy, které nemají na vybranou (Norimberský tribunál); a státy, kterým to zakladatelské mocnosti soudu stanoví jako cenu za ukončení mezinárodní izolace (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii). Žádná společnost se soudu nepodřizuje z lásky k myšlence nadnárodní justice, neslibuje si od toho, že teď se jí konečně dostane té nejkvalitnější spravedlnosti.
Není divu. A není to nutně tím, že by soudci museli být podjatí nebo nezpůsobilí (i když případ soudce Fremra, soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a později soudce a od roku 2018 prvního místopředsedy Mezinárodního trestního soudu, ukazuje, jaký typ juristy v nadnárodních tribunálech kvete). Legitimita žádného soudu se nezakládá na tom, kolik titulů soudci mají a jakých akademických a profesních milníků dosáhli. Na to hraje žalobce Khan, když třeba uvádí: „Byl jsem také vděčný za rady skupiny odborníků na mezinárodní právo, nestranné skupiny, kterou jsem svolal na podporu přezkumu důkazů a právní analýzy v souvislosti s těmito žádostmi o vydání zatykače. Panel je složen z odborníků s nesmírným renomé v oblasti mezinárodního humanitárního práva a mezinárodního trestního práva…“ a následuje výčet právních celebrit, jaký by více slušel prezentaci nějaké advokátní kanceláře pro klienty. Když k tomu média ještě přihodí informaci, že se na obvinění podílela i manželka George Clooneyho, tak už nezbývá než si sednout na zadek.
Pro všechny diskuse o problémech justice, jaké vedeme, je snadné zapomenout, že základní podmínkou – tak základní, že ji ani nezmiňujeme – je, že soudce je členem stejného společenství jako souzení. Dalším důvodem je, že zákony a justiční procedury se opírají o tradici a zároveň podléhají demokratickému schválení. Soudy taky nevynášejí své verdikty jako nějaká porota v televizní soutěži – jsou součástí systému, který nám zaručuje jak praktické vynucení verdiktů, tak i celkový řád a bezpečnost. Proto nakonec lidi rozhodnutí soudů respektují, byť by se jim třeba ten který zákon a rozsudek nelíbil.
Mezinárodní trestní soud ničím takovým není. Je to racionalistický systém, který vytváří, praktikuje a dává mu autoritu prakticky jedna a tatáž skupina lidí. Dalo by se namítnout, že soudci sami soud nezřizují ani nepíšou právo a že o přistoupení k Římskému statutu rozhodují vlády států. Jenže je to v praxi jedna a tatáž kasta lidí se zálibou v produkování spravedlnosti, kteří si poskytují autoritu a dobrozdání sobě navzájem. Expert na nadnárodní spravedlnost se zpravidla rovná zastánce nadnárodní spravedlnosti, ať už sedí kdekoli.
Mohlo by se zdát, že je to jen pošetilost vedená dobrými úmysly, klasický příklad toho, co vystihuje známý aforismus polského autora Stanisława Jerzyho Lece: „Vždycky se najdou Eskymáci, kteří vypracují rady pro Konžany, jak se chovat v době velkých veder.“ Ale v tom, že ti lidé si vážně myslí, že nadnárodní spravedlnost je lepší než národní a předurčená ji zastoupit, je to i nebezpečné.
00:06
