Život bez oceli

KOMENTÁŘ

Život bez oceli
Jak přesně si v Bruselu představují život bez oceli? Vždyť i ty větrníky, posvátné objekty dekarbonizačního hnutí, potřebují ke své stavbě ocel, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Zatím ještě Německo je demokracie

KOMENTÁŘ

Jistě jste si všimli, jak se u nás vládní strany – a vyniká v tom koalice Spolu – pro účely volební kampaně distancují od Slovenska a Maďarska. V této kampani ...

00:06

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Městu, ve kterém žiju, se kdysi říkalo „ocelové srdce republiky“. Kdo si ještě pamatuje pozdní socialismus, asi si vybaví všechno to obřadné uctívání, kterým komunisté zahrnovali těžký průmysl a dělníky pracující v něm. Překročení plánu, rekordy ve výrobě oceli, hrdé pochody horníků a hutníků, rudé hvězdy pomalu na každém komíně. Pětiletku splníme! Normálnějším lidem to lezlo krkem.

 

Nikdo nemůže říci, že se věci nemění, protože k jakémusi eurokomunismu jsme se mezitím vrátili obloukem, ale přístup k průmyslu překmitl do zcela opačné polohy. To je ta nová, zelená, nota v utopickém koncertu. Ideální život civilizace by měl probíhat jaksi po elfsku, z darů přírody, a jediná akceptovatelná průmyslová aktivita je taková, která nevyprodukuje nikdy nic nežádoucího. Kdyby to aspoň někdo řekl otevřeně, ale deindustrializace Evropy probíhá metodou „tisíce malých říznutí“: tamhle povinnost, tamhle zákaz, onde zvýšené ceny energií, a ono se to nasčítá tak, že se nakonec vyplatí přesunout tu fabriku jinam.

Nepříjemným důsledkem této taktiky tisíců říznutí je, že možná nebudeme mít ocel. Kromě regulačních opatření EU k tomu přispívá i válečná aktivita, jejímž důsledkem bylo zničení Azovstalu, jednoho z největších hutních podniků na světě. Ukrajina, ležící mimo EU, nám byla užitečným dodavatelem oceli nezatížené euroregulacemi. Teď s ní nemůžeme počítat, jsou z ní trosky.

Jak přesně si v Bruselu představují život bez oceli? Vždyť i ty větrníky, posvátné objekty dekarbonizačního hnutí, potřebují ke své stavbě ocel. A co ty nové zbraně, které nám mají zajistit strategickou nezávislost, ty budeme vyrábět z čínské oceli? To by byla, panečku, strategická nezávislost…

Ocel by šlo vyrábět i bez uhlíkové stopy, v elektrických pecích, ale to zase znamená mít k dispozici levnou elektřinu, a to v režimu 24/7, ne jenom ve chvílích, kdy slunce svítí a vítr fouká. Další věčný problém dekarbonizačního hnutí a jeho „života z darů přírody“.

Zhruba před měsícem vyšel v německém Weltu komentář českého miliardáře Křetínského, který doporučoval Evropě, aby místo neustálého utahování šroubů na domácí ekonomické scéně raději přesměrovala svoji starost o životní prostředí do třetího světa a investovala do vyčištění (ne likvidace!) některých průmyslových provozů tam. Mělo by to kladný efekt na zdraví milionů lidí a celkový globální účinek by byl možná i lepší.

Bohužel je to asi příliš logická rada, než aby ji někdo poslouchal.

×

Podobné články