Život bez oceli
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ROZHOVOR
U Georgiho Gospodinova se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které ...
Městu, ve kterém žiju, se kdysi říkalo „ocelové srdce republiky“. Kdo si ještě pamatuje pozdní socialismus, asi si vybaví všechno to obřadné uctívání, kterým komunisté zahrnovali těžký průmysl a dělníky pracující v něm. Překročení plánu, rekordy ve výrobě oceli, hrdé pochody horníků a hutníků, rudé hvězdy pomalu na každém komíně. Pětiletku splníme! Normálnějším lidem to lezlo krkem.
Nikdo nemůže říci, že se věci nemění, protože k jakémusi eurokomunismu jsme se mezitím vrátili obloukem, ale přístup k průmyslu překmitl do zcela opačné polohy. To je ta nová, zelená, nota v utopickém koncertu. Ideální život civilizace by měl probíhat jaksi po elfsku, z darů přírody, a jediná akceptovatelná průmyslová aktivita je taková, která nevyprodukuje nikdy nic nežádoucího. Kdyby to aspoň někdo řekl otevřeně, ale deindustrializace Evropy probíhá metodou „tisíce malých říznutí“: tamhle povinnost, tamhle zákaz, onde zvýšené ceny energií, a ono se to nasčítá tak, že se nakonec vyplatí přesunout tu fabriku jinam.
Nepříjemným důsledkem této taktiky tisíců říznutí je, že možná nebudeme mít ocel. Kromě regulačních opatření EU k tomu přispívá i válečná aktivita, jejímž důsledkem bylo zničení Azovstalu, jednoho z největších hutních podniků na světě. Ukrajina, ležící mimo EU, nám byla užitečným dodavatelem oceli nezatížené euroregulacemi. Teď s ní nemůžeme počítat, jsou z ní trosky.
Jak přesně si v Bruselu představují život bez oceli? Vždyť i ty větrníky, posvátné objekty dekarbonizačního hnutí, potřebují ke své stavbě ocel. A co ty nové zbraně, které nám mají zajistit strategickou nezávislost, ty budeme vyrábět z čínské oceli? To by byla, panečku, strategická nezávislost…
Ocel by šlo vyrábět i bez uhlíkové stopy, v elektrických pecích, ale to zase znamená mít k dispozici levnou elektřinu, a to v režimu 24/7, ne jenom ve chvílích, kdy slunce svítí a vítr fouká. Další věčný problém dekarbonizačního hnutí a jeho „života z darů přírody“.
Zhruba před měsícem vyšel v německém Weltu komentář českého miliardáře Křetínského, který doporučoval Evropě, aby místo neustálého utahování šroubů na domácí ekonomické scéně raději přesměrovala svoji starost o životní prostředí do třetího světa a investovala do vyčištění (ne likvidace!) některých průmyslových provozů tam. Mělo by to kladný efekt na zdraví milionů lidí a celkový globální účinek by byl možná i lepší.
Bohužel je to asi příliš logická rada, než aby ji někdo poslouchal.