Ideologické jídelny: děti se učí, že maso je morální problém

ÚHEL POHLEDU

Ideologické jídelny: děti se učí, že maso je morální problém
Evropská unie tlačí na radikální omezení zejména červeného masa, navzdory tomu, že je to pro člověka nutričně nejhodnotnější potravina, kterou rostlinami – nebo cvrčky – nelze nahradit, píše Tereza Šimůnková. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Jak jsme za okupace trpěli? Nejlepší komedie s Novým nebo Burianem vznikly za protektorátu

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Dnešní sloupek bude osobnější než obvykle. Syndrom odnaučeného kuřáka, znáte to. Zpráva o tom, že jistá síť školních jídelen zavádí „kvůli klimatu“ povinné bezmasé dny dle obvyklého pseudoliberálního modelu „můžete si vybrat, co chcete, pokud to bude to, co chceme my“, ve mně probudila vzpomínky na vlastní vegetariánskou a veganskou minulost, tím strašidelnější, čím méně krvavých flákot obsahovala.

Nuže, slyšte svědectví. Ono nakonec jediné pochybné pozitivum vlastních tragických chyb a omylů je produkce nevyžádaných rad do života.

 

Do vlaku k lepším, bezmasým zítřkům jsem bohužel naskočila hned, jakmile rodiče ztratili reálnou kontrolu nad mým nutričním skóre. Informaci o tom, že po vzoru školáků z Německa, Británie, USA a dalších klimaticky uvědomělých zemí nyní konečně dostanou i nezletilí Češi pochybnou příležitost zvrátit zánik planety obsahem vlastních talířů, bych většinu dospělého života považovala za významný krok vpřed.

Zvlášť nadšeně bych jí tleskala v letech 2016, 2017. To Netflix uvedl několik manipulativních, zde v kulinárním kontextu se přímo nabízí „cherry-picked“ dokumentů o tom, jak maso ničí tělo, duši i planetu, které jsem sériově hltala, ačkoli kritické hlasy poměrně záhy upozornily na to, že ve snímcích je s fakty zacházeno velmi kreativním způsobem a že byly vytvořeny na ideologickou objednávku. Ovšem není nic jednoduššího než neslyšet, co slyšet nechcete. Ženy, zejména ty mladší, mají zřejmý sklon naskočit na nevýhodné ideje, které parazitují na jejich soucitu a empatii. A tak jsem se stala z vegetariánky vegankou.

Kdyby zpráva o bezmasých dnech „pro planetu“ přišla před pěti lety, už bych ze sebe autentické výkřiky nadšení dolovala nepoměrně složitěji. Můj veganský experiment opsal takové učebnicové kolečko, sama pro sebe jsem si to nazvala exveganskou pětiletkou. Na začátku je vám líp, na konci strašně.

Pět let se totiž zdá být pro dost lidí „z exveganské komunity“ standardní dobou, kdy podvyživované tělo ještě drží. Pak následuje pád, často strmý, který překvapivě nemá nic moc společného ani s masivním množstvím předražených suplementů, kterými je vegan ochoten se udržovat v jakémž takémž chodu, ani s rigorózními postupy přípravy potravin. Takhle nějak to muselo vypadat v rudolfinské laboratoři.

Pamatuju si kuchyň posetou fantastickým množstvím máčecích mističek, nádob podivuhodně kvasících a kypících, keramických, skleněných, nikdy však plastových kontejnerů a dóz obsahujících dary matky země ze všech jejích blízkých, ale především nejvzdálenějších koutů, neboť veganův talíř má výjimku z uhlíkových limitů. Kdyby výjimku neměl, vegan v zimě pojde hlady. Kromě peněz to stálo strašně, ale strašně moc času. Jeden den v měsíci, jak je koncipována školní „podpora zdravého životního stylu a zvýšení povědomí o přínosech vegetariánské a veganské stravy, snížení spotřeby masa s cílem přispět ke zmírnění (…) emisí (…)“, samozřejmě nikomu neublíží. Zároveň je to jasný signál, odkud vítr vane a ještě povane.

Evropská unie tlačí na radikální omezení zejména červeného masa, navzdory tomu, že je to pro člověka nutričně nejhodnotnější potravina, kterou rostlinami – nebo cvrčky – nelze nahradit. Povinné pátky bez masa tu už byly za protektorátu, pragmaticky v reakci na hospodářský nedostatek. O povinném přechodu na suboptimální výživu, aby se strávníci cítili jako lepší lidi, se nehovořilo a ono by to ani nefungovalo. Ve světě, kde byly potraviny ještě, jak se dnes říká a není to špatný pojem, „skutečné“, by zanášení politických a pseudomorálních konstruktů do lidských nutričních potřeb absolutně neobstálo.

×

Podobné články