„Po covidu jsem radikálně změnila života,“ říká autorka jedné z nejlepších českých knih roku

Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.

Těžkým duším jsme se věnovali v nedávné recenzi Jiřího Peňáse i v jednom z dílů kulturního podcastu Muži na pultem, její obsah proto připomeňme jen stručně. Hlavnímu antihrdinovi táhne na padesát, má za sebou rozvod a ve střídavé péči dospívající dceru, velmi progresivní. Taky má na krku menší sexuální skandál, a především tři kamarády, s nimiž ho spojuje láska k hudbě i frustrace ze současného světa, kterému z různých důvodů přestávají rozumět. Je to román o střetu boomerů s mladou generací.

Vy jste asi za poslední dobu jako jediná dokázala názorově spojit redakci Echa a Alarmu. Na vaši knihu jsou totiž pochvalné recenze takřka všude. I když tedy v podcastu Alarmu neopomněli zdůraznit, že nejsou zrovna spokojení s prací vašeho manžela, Radka Hadj Moussy, který vede volební marketing Spolu.

Pan Bělíček tam dokonce řekl, že mu to zkazilo náladu, když zjistil, jaké zaměstnání má můj manžel. Přišlo mi to takové zvláštní. Na druhou stranu on pak dodal, že mu to opravdu zkazilo jen tu náladu. Knížku pochválili, to mě potěšilo. Co dělá můj manžel, je hlavně jeho věc. Recenzenti mají hlavně trošku problém s tím, kam mě zařadit. Moje kniha Havířovina je na pomezí thrilleru a hororu, Těžké duše jsou taky trochu hraniční. Asi by to mohl být humoristický román, ale na to jsou moc depresivní.

Četla jste i těch pár negativních recenzí?

Tak třeba pan Bílek napsal v Respektu, že to nepřipomíná metalový song, ale spíš nízkorozpočtovou operetu. To trošku zabolelo. Psal, že to ztrácí energii v druhé půlce.

Co v životě neztrácí energii v druhé půlce, že?

No, to máte asi pravdu. Nemyslím si, že bych měla patřit do nějaké intelektuální elity ve zdejší literatuře, třeba takovou knížku, jako je Hella od Aleny Machoninové, bych nezvládla nikdy napsat.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.