Věk je jenom číslo? To víte, že jo
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
RUSKO VS. POLSKO
Americká základna protivzdušné obrany v Polsku je už dlouho seznamu prioritních cílů ruské armády, prohlásila podle agentury TASS mluvčí ruské diplomacie ...
Věk je jenom číslo. Ze všech floskulí, které dnes obíhají reálným i virtuálním světem, je tahle snad nejotravnější a možná i nejškodlivější. Nejenom proto, že je taky absurdní. Ano, věk se vyjadřuje číslovkou. Něco z toho snad vyplývá? Kdyby mě, nedejbože, vítr zavál na místo silného zemětřesení a spadl mi tam na hlavu balkon, asi bych se neutěšoval tím, že intenzita otřesů země na Richterově stupnici je „jenom číslo“. Netvrdím tím, že na životním stylu lidí, v souvislosti s nimiž se tahle floskule používá, je něco v zásadě špatně. Je to úctyhodné, když si někdo dokáže dlouho udržet svěžest těla i ducha, skáče s padákem, režíruje filmy jako čtyřiadevadesátiletý Clint Eastwood a podobně. Jako člověk, který už pomalu klepe na dveře klubu seniorů, bych si to pro sebe taky v nějaké míře přál, i když na ten padák to moc nevidím. Jiná věc ale je, stane-li se z té aktivity nástroj popírání, odmítání si připustit, kde asi člověk ve svém životě je a co ho asi vbrzku čeká. A že tahle fáze života přináší taky nějaké – nevím, jak to říct líp – možnosti a snad i úkoly, třeba i dary, jejichž usilovným popíráním, nevnímáním se člověk může změnit v podivnou, někdy i hrozivou karikaturu.
Známý anglický humanitní vzdělanec Terry Eagleton (81) dva příklady marnosti takového popírání vidí v nedávných soupeřích v amerických prezidentských volbách – Josephu Bidenovi a Donaldu Trumpovi. V článku pro server Unherd je popisuje jako dva velmi rozdílné (i co do životní energie) muže, kteří ale sdílejí jeden tragický omyl. Věk pro ně je (byl) „jenom číslo“ a nedokázali (nedokážou) si připustit blízkost smrti a zařídit se podle toho. Bidenovo selhání v tom ohledu bylo zjevné a smutné, odehrávalo se před bouřlivě reagujícím globálním publikem, mohl toho být ušetřen, kdyby už podruhé nekandidoval. „Stáří je pro smrt způsob, jak se diskrétně a diplomaticky vetřít a ukazovat se postupně, ne rovnou tváří, jenomže Joe Biden to odmítl vzít na vědomí. A asi ani nepochopil, že proměnit se v ubohého malého čamrdu pokaždé, když je v dohledu kamera, není totéž jako být způsobilý pro výkon funkce.“
Donald Trump je podle Eagletona jiný případ. Zažil konfrontaci se smrtí, ale nezdá se, že by ho nějak změnila, nebo dokonce prohloubila, jak se někdy po takové zkušenosti lidem stává. „Bývalý prezident projevuje obrovskou pýchu člověka, pro něhož je smrt něco naprosto cizího, a je proto nebezpečný. (...) Ti, kdo umějí milovat, dokážou i zemřít. Trump má, zdá se, s prvním potíže, což by se mohlo ukázat jako problém, až se střetne s tím druhým.“
Tuzemská veřejná debata je zanesená generační nevraživostí. V našem periodiku se často píše o problematičnosti a potenciální nebezpečnosti trendů, které se uchytily v mladších generacích. Myslím, že právem, taky to dělávám. A taky vnímám odvetný pokřik o trapných a nechápajících „boomerech“ jako – v lepším případě – nejapný pokus vykroutit se z debaty. Jenomže na té soudobé variantě „boomerství“, nebo aspoň na té, jež je dnes nejvíc vidět, skutečně je něco groteskního. Popírání, jež má různé formy, třeba poblouzněné snění o tom, jak to všechno vezmeme zase do ruky jako zamlada. Snaha popřít nejenom vlastní konečnost, ale i to, že vzít ji v potaz, přijmout perspektivu odcházejícího nebo k odchodu se blížícího může být i nějakým způsobem obohacující. Pro jednotlivce a třeba i pro lidi v jeho okolí, někdy i tom širším. Rozhodně nemám pouvoir stavět se v tomhle ohledu za vzor. Ale asi bychom se sebou, my boomeři, měli něco udělat. Možná i rychle. Na rozdíl od těch mladých „sněhových vloček“ na to máme o dost míň času.