Karel Schwarzenberg i Shane McGowan měli dar probouzet v lidech sympatie, jakousi samozřejmou familiernost a snad i vroucnost. I lidé, kteří je v životě nepotkali k nim mohli cítit blízkost, píše Ondřej Štindl.
Foto: Michal Čížek
1
Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Značně emocionální chvíle jsem v uplynulých dnech prožíval při sledování dvou pohřbů, dalo by se dokonce říct, že jsem si je „užil“, jakkoli nepřípadně to může znít. Ale nenapadá mě jiný výraz, jímž popsat dva obřady, které dokonale naplnily svůj účel a při všech tíživých důvodech jejich konání byly velice povznášející. Snad by se dalo říct, že byly svědectvím nejenom o skončených lidských životech, lidské smrtelnosti vůbec a smutku, který to přináší, a lidské touze tuhle konečnost přesáhnout a vtisknout jí nějaký smysl.
Dva pohřbívaní muži byli v něčem hodně rozdílní, v něčem byli jistým vzdáleným způsobem spřízněni. Pokud vím, nikdy se nepotkali, kdyby se tak ale stalo, troufnu si odhadnout, že by jeden v druhém mohli najít zalíbení. Ten první byl Karel Schwarzenberg, urozený muž, pocházející z rodiny s mnohasetletou tradicí, jíž se cítil být vázaný, člověk velkého světa, který v něm sehrál velkou roli, „hospodský a lesník“, jehož úkolem bylo také spravovat a udržovat rozsáhlé rodinné majetky, a taky patriot, který velmi starosvětským způsobem chápal slovo služba, měl dokonalé způsoby a dbal o svůj zevnějšek, velice se mu v tom ohledu dařilo.
Ten druhý byl Shane McGowan, prožil část dětství na irském venkově, v jednom z nejzaostalejších koutů tehdejší Evropy, už v raném věku se tam naučil hodně pít. Nebyla v něm ani stopa aristokratičnosti, která se mu asi hnusila, přesvědčením byl republikán (v irském slova smyslu) a socialista, charakteru jistě spíš instinktivního – permanentní intoxikace se moc dobře neslučuje s důsledně racionálním rozvíjením politických teorií.
S rodinou se přestěhoval do Londýna, kde k alkoholu přidal množství dalších drog. S několika dalšími mladými imigranty z Irska tam založil kapelu The Pogues. Zábavně zběsilou partu, v jejíž hudbě se spojovala irská lidová a hospodská tradice a chaotická punková energie. Jejich písně se pro spoustu lidí v Irsku i mimo něj staly vyjádřením irského cítění, kombinace poetičnosti a zběsilosti, v McGowanových textech byla jakási nefalšovaná hospodská básnivost, o kterou se sice snaží kdekdo, trefit se ji ale podaří skutečně málokomu. O zevnějšek a způsoby nedbal vůbec, publikum získával i svou nehvězdnou vizáží – pohublý opilý chlapík se vskutku výrazným kukučem, kterému je všechno jedno. Jeho kapela byla několik let velice slavná, pak se rozpadla taky proto, že její frontman už nedokázal fungovat. McGowan se ještě pokoušel hrát, moc to ale nevycházelo, tu a tam se někde objevil, vypadal značně zbědovaně. Ale zřejmě vedl v mezích možností docela šťastný život, také díky tomu, že měl velikou kliku a potkal skvělou partnerku.
Karel Schwarzenberg i Shane McGowan měli dar probouzet v lidech sympatie, jakousi samozřejmou familiérnost a snad i vroucnost. I lidé, kteří je v životě nepotkali, k nim mohli cítit blízkost, mluvit o nich jako o Knížeti či Shaneovi. A nějakým způsobem dokázali lidem ty sympatie třeba i na dálku vracet. Z pohřbů jich obou bylo znát, že odešel člověk, kterého mělo hodně jiných lidí rádo. A taky víra, že neodešel úplně, oba ty obřady vyjadřovaly hlubokou katolickou víru zesnulých – pro Schwarzenberga celoživotní, pro McGowana znovu nalezenou. Vyjadřovaly ji zdánlivě protikladnými způsoby – v pražské katedrále probíhala přesně definovaná ceremonie, která ale byla prožitá a naplněná, zpřítomňovala se tradice, emoce a naděje se vyjadřovaly formalizovaným způsobem, striktně na úrovni. Obřad v kostele v irském městečku Nenagh mohl působit až chaoticky, žalm v gaelštině zazpíval sbor místních strejdů, do toho lokální i mezinárodní hvězdy předvedly verze McGowanových písniček, trochu se i tančilo a hodně vzpomínalo. Ty emoce a naděje vyjadřované v obou chrámech ale byly stejné a byly vyjádřeny stejně silně a přesvědčivě, nesla je také hudba, lhostejno zda to byly mnoho set let staré chorály, nebo popěvky sepsané někde v putyce.
V Česku se pohřby někdy šidí, mám dojem, nemalá část z nich proběhne úplně bez obřadu. Články v médiích to často interpretují jako projev snahy vytěsnit smrt, nepřipustit si její existenci. Ale může v tom být určitá rozpačitost, nejistota ohledně toho, jak se chovat, co tváří v tvář skutečnosti smrti říkat, rádoby racionální představa, že na tom, jaké úkony po něčím skonu provedeme a jaká slova řekneme, nezáleží, to základní se jimi přece nezmění. V něčem pošetilé. Ty dva různé a každý po svém velké pohřby mohly lidem ukázat nejenom, jak se loučit někde „nahoře“ s lidmi známými a široce oblíbenými, ale i jak se loučit vůbec. Jistěže ne se stejnou velkolepostí, ale se stejným nasazením. Vydobýt z těch smutných chvil taky něco krásného a přesahujícího čas.
00:01
