Plynové divadlo Roberta Fica
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
BRICS
Skupina BRICS přijala nového plného člena - Indonésii. Informovala o tom agentura Reuters s odkazem na prohlášení brazilské vlády, která uskupení letos předsedá ...
V posledních dnech starého roku se Robertu Ficovi podařilo obrátit na Slovensko větší díl globální pozornosti, než je obvyklé. Cesta do Moskvy za Vladimirem Putinem, ostrá roztržka s ukrajinským prezidentem Zelenským na téma zastavení tranzitu ruského plynu do Evropy a konečně vize Bratislavy jako místa konání „mírových jednání“ mezi Rusy a Ukrajinci nepochybně zaujaly. V Česku – tradičně v případě slovenské politiky – vyvolaly emotivní a protikladné reakce. Na jedné straně potěšily příznivce „suverénní“ zahraniční politiky slovenského premiéra nebo (nesrovnatelně častěji) vyvolaly projevy zděšení nad „pátou kolonou Moskvy“ ve střední Evropě. O co Ficovi ve skutečnosti jde?
Slovenský lídr ve vztahu k rusko-ukrajinské válce v posledním roce opakovaně střídá velmi pragmatickou politiku – jak směrem ke Kyjevu, tak k proukrajinské většině v Bruselu – se záchvaty radikální rétoriky a v nedávné době i radikálních gest, jako bylo nejdříve vystoupení v ruské televizi a nyní setkání s Vladimirem Putinem. „Nikdy nevíme, zda vyjde doktor Fico, nebo pan Hyde,“ shrnuje nečitelnost tohoto postupu polský analytik Krzysztof Dębiec.
Výchozí sentimenty jsou jasné. Robert Fico necítí mnoho sympatií k Ukrajině, minimálně od údajného „pokoření“, jehož se dočkal od Julie Tymošenkové během řešení první plynové krize v roce 2009. Je schopen s plným přesvědčením hovořit o Ukrajině jako o „nejzkorumpovanější zemi Evropy“, připomínat „pronásledování rusky mluvící menšiny“ a prezentovat válku jako proxy konflikt, ve kterém jsou Ukrajinci jen pasivními loutkami.
Naopak Fico chová hluboký sentiment k Rusku. Je v tom historický slovenský sklon k panslovanství (spárovaný se zakořeněnou slovenskou antipatií k USA). Je tam postkomunistická nostalgie, která představuje jeden ze sentimentálních základů jeho strany Směr s jejími velkolepými oslavami MDŽ nebo 1. máje. Je v tom i autentické přesvědčení, že si Sovětský svaz zaslouží úctu Slováků kvůli „osvobození od fašismu“. Konečně (a možná především) je tam zkušenost jeho předchozích vlád, kdy byl Fico (mj. díky přijetí eura) oblíbencem Berlína a evropského mainstreamu.
Byly to totiž doby, kdy mezi „evropské hodnoty“ patřila i víra ve finální sjednocení kontinentu „od Lisabonu k Vladivostoku“ a proměnu Ruska skrze budování vzájemných ekonomických závislostí. Za nespokojence platili spíše ti, kteří hovořili o diverzifikaci nebo upozorňovali na křehkou geopolitickou situaci Ukrajiny a ruské hybridní praktiky (je dobré si to připomínat, bylo to před 12 či 15 lety a jakoby v jiném vesmíru).
Fico od svého opětovného nástupu k moci na podzim roku 2023 opakovaně hovoří o nutnosti „standardizovat“ vztahy s Ruskem, o přirozeném místě Ruska v Evropě a prospěšnosti vzájemných relací. Hovoří zkrátka způsobem, který byl před anexí Krymu v Evropě běžný. Způsob řešení současné plynové krize, který se zřejmě pokoušel realizovat v uplynulém roce, tedy skrze dohodu s Ázerbájdžánem, který by plnil de facto roli „prostředníka“ mezi Ruskem a Evropskou unií, je zase jako přenesený z dob už po anexi Krymu a válce na Donbase. Tehdy sice došlo k formálnímu a rituálnímu odsouzení Ruska a k prvním sankcím, nicméně evropsko-ruský „byznys“ pokračoval vesele dál, a to včetně výstavby druhé nitky Nord Streamu.
Protiukrajinské rétorické výpady slovenského „pana Hyda“, kterými se značně vymykal nejen evropskému průměru, ale rozhodně předčil i představitele maďarské vlády, vyvažoval „doktor Fico“ pragmatickou spoluprací s ukrajinskou vládou. Zatímco česko-slovenské a polsko-slovenské relace stagnují, se svými ukrajinskými protějšky se Fico a jeho vláda setkali dvakrát během roku, a to i s konkrétním seznamem praktických projektů k realizaci. Veřejným tajemstvím je skutečnost, že slovenský zbrojní průmysl pracuje na plné obrátky (a získal pro tento účel od vlády i značné dotace) – de facto především pro potřeby ukrajinské armády. Také na bruselských summitech vždy nakonec zástupce Slovenska zvedl ruku pro další balíčky sankcí či vojenské pomoci Kyjevu.
Jako by si Robert Fico nepovšiml vyostření hranic mezi geopolitickými bloky, které přinesla ruská plnohodnotná agrese vůči Ukrajině v únoru 2022 a které způsobuje, že přístup, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, se hlavně pro menší státy stává mnohem obtížnějším.
Anebo si je toho rozdílu dobře vědom a jen „vidí dál“, směrem k novému politickému řádu, který se bude postupně formovat po ukončení horké fáze rusko-ukrajinské války? Komentátorka Eva Čobejová napsala po Ficově neohlášené cestě do Moskvy, že od atentátu v květnu loňského roku „přestala slovenská politika Fica bavit“ a „touží po roli evropského enfant terrible, jakou má Viktor Orbán“. Podobně jako Orbán se proto také pokouší boxovat ve vyšší váhové kategorii, než by Slovensku příslušelo.
Tato interpretace, která by potěšila české obdivovatele slovenského premiéra, stojí ovšem na dost chabých základech. Orbánova hra se vedle udržování „východní linky“ opírá i o pečlivě vybudované vazby s trumpovským křídlem republikánů. Navíc maďarský vůdce stále disponuje stabilní mocenskou základnou doma. Oproti tomu Fico řídí stále rozhádanější koaliční projekt a stojí v čele státu až příliš závislého na kapačkách evropských fondů. Jak píše Čobejová, „o osudu Fica nerozhodnou ani Trump, ani Putin, ani Zelenskyj. Jeho budoucnost závisí na Huliakovi, Migaľovi či Šalitrošovi“ (disidenti z jednotlivých poslaneckých klubů vládní koalice, na kterých nyní ve slovenském parlamentu stojí vládní většina).
Nakonec totiž možná i pro gesta, jako je cesta do Moskvy, je třeba hledat vysvětlení doma. Část slovenských komentátorů ukazuje, že v průběhu posledního roku radikálnější „výpady“ Fica v rusko-ukrajinských otázkách převážně korelovaly například s klíčovými momenty kampaní prezidentských a evropských voleb. Nelze tedy vyloučit, že spíše než známkou „mezinárodního přesahu“ byly instrumentálním využitím zahraničněpolitických témat k vyburcování vlastního elektorátu.
Zatímco v minulosti totiž Fico svůj Směr profiloval jako středolevicovou catch-all-party, poslední sérii voleb mu a jeho spojencům vyhrál elektorát antisystémový – včetně nezanedbatelné skupiny otevřených fanoušků Moskvy. Viděno touto „domácí“ perspektivou, může být současný poprask kolem tranzitu plynu motivovaný nejen ztrátami pro slovenskou státní pokladnu kvůli ušlým ziskům z tranzitních poplatků, ale především hledáním obětního beránka, na kterého bude možné směrovat nespokojenost Slováků se zvyšováním daní a dalšími úspornými opatřeními, které jim Ficova vláda od 1. ledna naordinovala. Napovídala by tomu i teatrálnost Ficových gest v posledních dnech a jednoduchá skutečnost, že pokud šlo reálně o plyn, vyjednávat měl jet do Kyjeva, nikoliv do Moskvy.
Je ovšem dobré si pamatovat, že hlavně v době velké regionální krize se řešení krátkodobých vnitropolitických problémů pomocí dalekosáhlých mezinárodněpolitických kroků může ukázat jako hodně krátkozraké.