Boj za Dejvickou nádražku – kauza pro konzervativce
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ODSUN PALESTINCŮ
Palestinci nesmí být odsunuti z Pásma Gazy, uvedlo německé ministerstvo zahraničí. Podle agentury Reuters tak Berlín reagoval na výrok nového amerického ...
Konzervativec je člověk, který si stoupne před rozjetou historii a křičí na ni, aby se zastavila, a dělá to v době, kdy k tomu nikdo jiný nemá sklon a nikdo nemá ani trpělivost s lidmi, kteří to prosazují. Tahle definice z pera známého amerického konzervativního intelektuála Williama Buckleyho, myslím, dobře vystihuje určitý typ konzervativního myšlení, nebo spíš naturelu, založení, které nemusí být primárně politické a politicky se projevovat.
Je to konzervativismus v něčem donkichotský – historie si většinou říct nedá. Je v něm velká skepse ke vnímání změny jako něčeho z principu pozitivního a citlivější (a někdy taky přecitlivělé) vnímání toho, že každá změna něco stojí, něco se s ní ztrácí – a ta cena změny může být v konečném součtu o dost vyšší než prospěch, který přinesla. V něčem může být to křičení na historii i protest proti času, proti tomu, že plyne po přímce a je neúprosný, tolik toho vymazává, „čistí“ paměť jednotlivců i společností.
Člověk konzervativního založení je přitom na straně paměti, nevnímá minulost jako jednoznačně uzavřenou a v lidech, kteří v ní žili, vidí svoje svého druhu současníky, někoho, kdo na něj různými způsoby mluví. Cítí se být víc součástí a pokračováním nějakého dlouhého kontinua života než jako čerstvý příchozí, který přišel se vším začít znovu.
Vzal jsem to dost zeširoka, ale nakonec se přece jenom dostávám k Dejvické nádražce. Je to jedna z posledních klasických nádražních hospod, podniků spíše ošoupaných a nepředstavujících vrchol co do úzkostlivé hygieny a sledování gastronomických trendů. Míst, kde se – vzhledem k jaksi průchozímu charakteru nádraží – scházela pestrá společnost, v níž byl početně zastoupený typ člověka, jemuž se dřív říkalo „existence“.
Ošuntělé místo vytržené z času, moc už takových nezbylo. Nádražka byla ale dost populární, byl jsem tam jenom párkrát, ale viděl jsem tam i dost mladých lidí. Možná se tam vypravili jako do muzea, měli rádi její kulisu. I tak ale vstřebávali ducha místa, stávali se součástí kontinuity jeho života, něčeho, co trvá. Nádražka je reliktem minulosti, který ale není potřeba uměle udržovat při životě, sám se má čile k světu, je součástí paměti Prahy.
Správa železnic se ovšem rozhodla ke změně, pro hospodu vybrala nového nájemce, oproti tomu stávajícímu bude platit trojnásobek. Má v plánu i zásadní proměnu hospody, v médiích se objevily patřičně úhledné vizualizace. Na nich ten podnik vypadá jaksi kulturněji, ale i tak konec tradiční Dejvické nádražky znamená kulturní ztrátu, ztrátu paměti. Proti rozhodnutí správy protestuje petice, podepsalo ji asi tři tisíce lidí. Na straně změny je ale i logika peněz, která často bývá neprůstřelná. Taky je ale nedostatečná, současný Západ to, myslím, v době jeho současné krize pociťuje.
Ta krize – dá-li se to tak nazvat – je způsobena také frontálním útokem na paměť, který je vedený z různých stran. Jeho výsledkem je i tenhle způsob „modernizace“, jenž velmi často vede k nivelizaci a zaměnitelnosti, k místům bez paměti, užívaným lidmi bez paměti. Obávám se, že tenhle „pokrok“ nepůjde hned tak zastavit. Cítím ale potřebu zařvat si při téhle příležitosti na historii, ať se zastaví. Anebo ať aspoň tu hospodu v Dejvicích objede.