Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě, přičemž jeho slávu mají podpořit i ta reprodukovaná „selfie“ rozcuchaných hlaviček, která jsou vlastně i formou sebepropagace.

Rembrandt má před svatbou s rusovlasou Saskií, kterou v tom samém roce 1633 namaluje tak, že člověk není schopen se rozhodnout, jestli je hezká, nebo ošklivá. Nepochybně hezký je její červený klobouk a bohatý šat, ze kterého vystupuje jen rameno, tvář se ale zdá trochu odulá, nos bramborovitý, podbradek zjevný, dokonce jí nějak příliš lezou ven zuby, a ještě ta podivná věc pod dolním rtem, jakoby malé vousky nebo muška. Ale Rembrandt své postavy nevylepšoval, jen málokdy jsou jeho postavy konvenčně a klasicky krásné, naopak často jsou vlastně neforemné, bambulaté tváře a nosy, svraštělá pokožka, muži jsou často starci sejmutí náloží věků, ženy opravdu žádné velké krásky, a pokud je maluje nebo kreslí nahé, mají krátké nohy a jsou břichaté, ovšem úplně jinak než ty tlusté šťastné bakchantky jeho staršího antipoda Rubense. Ale lidé spíš vypadají rembrandtovsky.

Portrét usmívající se – v Pijoanových Dějinách umění se píše, že přímo „svůdné“– Saskie z drážďanské Gamäldegalerie je jedna z podobizen, které na pražské výstavě představují Rembrandta v jeho domácí nebo „vnitřní“ podobě. Je to výstava, kterou opravdu vystihuje název Portrét člověka: je druhou zastávkou výstavy, jejíž premiéra v Kolíně nad Rýnem se loni jmenovala Inside Rembrandt 1606–1669, konala se tedy k třem stům padesáti letům od umělcovy smrti. Je to klasická výstava, kdy několik „slavných“ obrazů velkého Mistra obklopují obrazy těch „menších“ autorů, ale to je v pořádku a má to tak být. Kvůli kontextu a aby Mistr vynikl, i když v holandském „zlatém věku“ se to mistry hemžilo, a kdyby nebylo Rembrandta, třeba by tím velkým byl jeho kamarád z leidenského mládí Jan Lievens (1607–1674), který je na výstavě zastoupen několika nádhernými „rembrandtovskými“ obrazy, třeba schwerinským Poprsím starého muže z roku 1630, o kterém se dlouho myslelo, že je od Rembrandta. Ale Rembrandt byl právě proto Rembrandt, že v něm bylo všeho mnohem víc, právě i té důvěrnosti a toho osobního, bez čehož bychom ten „fenomén“, jeden z největších v dějinách umění, už ani neuměli a nemohli vnímat.

Proto lze tak dobře sestavit výstavu, kde je představen Rembrandt důvěrný, Rembrandt osobní a rodinný, Rembrandt nikoli velkých výjevů (ty na výstavy až na výjimky nejezdí), ale Rembrandt lidských tváří, velmi často právě té své. Většina jeho vystavených děl jsou polopostavy, jedinců často usazených v jen tak pár předměty naaranžovaném ateliéru, většinou sedící nebo se opírající o pulpit nebo desku stolu, kde je na ubruse pár těžkých knih, v pozadí často glóbus. Jako na tom velkém obraze, který má na výstavě centrální roli, na plátně, které přicestovalo do paláce Kinských na Starém Městě z jen pár set metrů vzdáleného Šternberského paláce na Hradčanech, kde je klenotem sbírky starých mistrů (do roku 1945 byl majetkem Nosticů), tedy samozřejmě tzv. Učenec ve studovně z roku 1634.

Rembrandt: Portrét člověka. Kurátorky Anja K. Sevcik a Lucie Němečková. Národní galerie v Praze, palác Kinských, 25. 9. 2020 – 31. 1. 2021. Výstavu navštívil autor Jiří Peňás ještě před jejím uzavřením v pondělí 12.10. kvůli epidemii koronaviru. Kdy, či zda bude znovu otevřená, je nejisté.

Celý článek si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si ho můžete zde.