Média umírají. To není žádná novinka, klesající náklady novin a magazínů jsou smutnou realitou již alespoň jedno desetiletí. Nástup Googlu a Facebooku poslal k zemi cenu inzerce, bez které takřka žádné médium nepřežije. Volný tok informací na internetu zase odrazuje čtenáře od toho, aby si média předpláceli vzhledem k velké šanci, že stejnou zprávu najdou zadarmo někde jinde. Ukázalo se ale, že lidé jsou ochotni platit za hlubší analýzy, zajímavé komentáře a skvělé reportáže.
Jenže schopnost produkovat takto kvalitní žurnalistiku dokázalo jen pár opravdu velkých novin, které dokážou zaplatit zahraniční korespondenty, investigativní novináře nebo ty nejlepší komentátory. Výsledek byl, že ti velcí se stávali většími, zatímco zbytek skomíral. Pak se ale objevil Substack, firma s ambicí tento trend zvrátit.
Substack je relativně nová společnost, své služby spustila v roce 2018. Přesto si již vysloužila nadšené reportáže v The Washington Post a The New York Times. Poslední dobou se zdá, že kdo z amerických novinářů není na Substacku, jako by neexistoval. Přitom princip je jednoduchý. Jedná se o platformu poskytující nejen novinářům prostor, kde mohou publikovat své blogy a rozesílat je jako newslettery. Substack umožňuje tuto službu zpoplatnit, takže autoři poté mají nezávislý příjem, firma si za hostování z předplatného strhává 10 %. Autoři si tak mohou vydělávat přímo na sebe, a pokud mají dostatečnou fanouškovskou základnu, mohou se tím i pohodlně uživit.
Hlavní popularita v Substacku však netkví v tom, že se jedná o alternativu k upadajícím lokálním novinám, u kterých nikdy nevíte, jestli zrovna nezkrachují, nebo vás nevyhodí pro nedostatek financí. Je stále jasnější, že hlavní plus Substacku je v minimálním dozoru. V momentě, kdy je velká většina amerických médií ovládána jedním ideologickým proudem, je pro ty nekonformnější autory velmi lákavé psát někde, kde jim editor nebude přes rameno kontrolovat jejich názory.
Na Substack se tak v poslední době přesunula řada známých novinářských jmen, kterým přestala vyhovovat kultura jejich domovských médií. Například v červnu oznámil přesun na Substack komentátor magazínu New York Andrew Sullivan, před pár dny opustil web Vox.com jeho spoluzakladatel Matthew Yglesias a taktéž se usídlil na Substacku. Nebyli vyhozeni, ale to, že již delší dobou se vzdalují většinovému názoru redakce a ta je přestává tolerovat, nebylo žádným tajemstvím. Substack se tak stal jakýmsi útočištěm pro komentátory bez ideologického domova.
Nejspíše tak bylo jen otázkou času, než na Substack někdo zaútočí pro jeho údajnou nevhodnost, přechovávání rasistů a dalších podezřelých. První výstřel byl publikován toto pondělí v magazínu Columbia Journalism Review, zabývajícím se děním v médiích. Článek od Clio Changové sice částečně popisuje vznik a krátkou historii Substacku, ale jeho účel je jasný již díky podtitulku: „Vytvořila společnost pro newslettery spravedlivější mediální systém – nebo replikovala chyby toho starého?“
Jaké chyby má autorka na mysli, vyplyne najevo v momentě, kdy si stěžuje, že většina z 25 nejčtenějších placených autorů jsou bílí muži, a někteří dokonce konzervativci. „Matt Taibbi, Andrew Sullivan a nejnověji Glenn Greenwald – všichni ti nabízí podobné, dlouhé a nudné řeči o nebezpečích rušící kultury a levice – všichni jsou v top desítce,“ stěžuje si Changová. Všichni tři jsou přitom naprosto rozdílní. Taibbi se proslavil jako reportér pro magazín Rolling Stone (odešel v dubnu 2020) a je mimo jiné velký kritik současného finančního systému. Sullivan je konzervativní a katolický homosexuál, který podporoval válku v Iráku. Greenwald získal Pulitzerovu cenu za zveřejnění dokumentů vynesených Edwardem Snowdenem. Na jiném míste Changová píše, že Greenwald a další známý komentátor Yascha Mounk jsou „podobně smýšlející“. Mounk i Greenwald to na Twitteru komentovali tak, že jediné, na čem se shodnou, je, že svoboda projevu je důležitá.
Právě svoboda projevu evidentně Changové vadí. Podivuje se nad tím, že platforma nemá téměř žádná pravidla o tom, co lze publikovat (zakazuje „nenávistnou řeč“). O angažování Sullivana píše jako o ideologickém testu. Připomíná 26 let starou kauzu, kdy Sullivan, tehdy jako šéfredaktor magazínu The New Republic, publikoval výňatky z kontroverzní knihy The Bell Curve, která mimo jiné řeší dědičnost inteligence. Changová naznačuje, že Sullivan je kvůli tomu rasista a vzhledem k tomu, že rychle vystoupal mezi pět nejčtenějších autorů na Substacku, tak je rasismem poskvrněná celá platforma. „Když jsem se zakladatelů zeptala, jestli si nemyslí, že jeho [Sullivanova] přítomnost může odradit ostatní autory, odpověděli povrchně. Nejsme mediální společnost, řekl [spoluzakladatel Chris] Best,“ popisuje Changová svoji komunikaci s firmou. Při své kritice nedodává, že zmiňované číslo The New Republic obsahovalo i rozsáhlou kritiku závěrů The Bell Curve. Navíc právě angažovaný Yglesias patří k jedněm z mnoha kritiků Sullivana v této oblasti.
Úspěch Substacku jako platformy pro nekonformní názory je potěšující. Otázkou je, jestli to vydrží. Lidé, kteří se radovali, když Sullivan odešel z magazínu New York, nebo ti, kteří sociálního demokrata Yglesiase považují v podstatě za fašistu, jistě nyní obrátí svůj vztek proti Substacku. Changová je jen první vlaštovkou a její článek ukazuje, kudy se předpokládaná kritika bude ubírat. Výhodou je, že pro Substack představují autoři i příjem. Odstřihnutí populárního, ale kontroverzního přispěvatele je tak mnohem bolestnější než zabanování nepohodlného uživatele na Facebooku nebo Twitteru. Substack nejspíše nezachrání média, je ale příslibem, že ty nejzajímavější hlasy nezmizí.
00:01
